Článek
Vařila jsem oběd. Vařím každý den, protože můj manžel má rád čerstvé jídlo – to z lednice mu nechutná. Já byla tedy vychovávaná úplně jinak, ale co už. Naštěstí nemusí být vždycky vývařovna, někdy mu stačí třeba i brambory na loupačku. Ale ten tvaroh musíte pořádně ochutit, jinak to nebude ono. Bez pažitky ani ránu – což bývá v zimě docela legrace. Mraženou samozřejmě nechce.
Není to ono a není
Trochu mě svrbí na zátylku. Čekám, co si k tomu jídlu zase vyslechnu. Ono to máte jedno. Buď si manžel stěžuje nahlas – anebo mlčí, ale když se ho zeptáte (a mně to obvykle nedá), stejně to na vás vysype jako kulomet. Je to pořád to samé dokola. „To jídlo prostě není dochucené, musíš víc kořenit,“ bývá ta nejčastější výtka.
Že by jarmila a Zdeněk vařili takhle spolu? Tak to ani náhodou
Už jsem se nabízela, že ho pustím k plotně, ať si to dochutí sám, ale to ne. To je prý ženská práce, tak co by tam dělal. „Ani po dvou letech nevaříš jako moje maminka – to už vážně není možný,“ povzdechl si místo toho občas. Měla jsem dojem, že svou tchyni prostě trumfnout nedokážu. Navíc nebyla moc sdílná, takže zajít za ní a požádat ji o recepty nepřipadalo v úvahu. Připomínala by mi to navíc asi do konce života, taková je.
Ujela mi ruka, hodně
Dělala jsem karbanátky. Hovězí mleté maso s kapustou a osmaženou cibulkou. Musí to mít konzistenci tak akorát, aby držely pohromadě, ale přitom se neusmažily dotvrda. A jak jsem tak dochucovala míchanici, otevřelo se mi víčko na pepřence a do mísy to řádně chrstlo. Jasně, snažila jsem se toho co nejvíc vybrat, ale zase tolik to nepomohlo.
Jiné jídlo jsem neměla, tak jsem to ještě trochu nastavila dalším masem a zeleninou a udělala karbanátky jako obvykle. Když má manžel rád kořeněné, tak ať si to užije. A víte, že to bylo ono? Teď už se tomu směju, ale tenkrát mi do smíchu nebylo.
Manžel ochutnal a zakoulel očima. No vážně. Pak vyskočil od stolu a já čekala, co bude. Nezačal láteřit, to vůbec. Místo toho mě objal a vlepil mi pořádnou pusu. „Vidíš, to je ono. To je dobrota, tak to dělej vždycky,“ jásal. Byla jsem nadšená, přidala mu a dělalo mi dobře, jak mu chutná.
Taky jsem kousek uždíbla – ale tedy za mě se to jíst nedalo. Přepepřené až hrůza. Ale když je manžel spokojený, tak od té doby vařím nadvakrát – pro sebe a pro něj. Když má dost pepře, je prostě na koni. Dodnes to nechápu, ale je to tak. A přitom mě k tomu tenkrát dovedla taková maličkost.
Psáno na základě příběhu dnes už bývalé kolegyně Jarmily.
