Článek
V Národním muzeu pohřebních dějin v Texasu leží podivný kousek, který na první pohled působí jako rekvizita z hororového filmu. Říká se mu „Rakev pro tři“ nebo také „trojitá rakev.“ Její název přesně vystihuje to, k čemu měla sloužit. Je opravdu obrovská, na zakázku vyrobená z kvalitního dřeva. Spočívat v ní měli rodiče spolu se svým dítětem. Všechno ale nakonec dopadlo úplně jinak.
Smutek, který neunesli
Ve třicátých letech minulého století přišel jeden manželský pár o své malé dítě (jejich jména se v archivu bohužel nedochovala). A jak už to tak někdy bývá, bolest byla tak silná, že je úplně pohltila. Doslova. Už nechtěli dál žít, ale ještě před svým odchodem z tohoto světa chtěli zajistit, aby bylo jejich dítě pohřbeno spolu s nimi. Ne ve stejném hrobě, ale opravdu s nimi.
Plán byl jasný – manžel měl nejdřív zabít svou ženu a poté sebe. Až pak by společně spočinuli vedle svého potomka, kterého plánovali nechat exhumovat a uložit mezi sebe. A k tomu potřebovali jednu specialitu – a tu si objednali u místní pohřební služby. Nešlo o rakev pro jednoho, ani pro dva, ale rovnou pro tři lidi. Jenže život je nevyzpytatelný a lidská mysl ještě víc. A tak se stalo, že než byla rakev hotová, manželé si to rozmysleli – a pro rakev už se nikdy nevrátili.
Nevyzvednutá zakázka měla dohru
Pohřebnímu ústavu tak zůstala ležet ve skladu neobvyklá rakev, kterou nikdo nepotřeboval. Dlouhé roky jen stála někde v rohu, zatímco se v pohřební štaci střídali majitelé. Nikdo už nevěřil, že se ohledně toho unikátního kousku ještě někdo ozve – a přece se tak stalo.
Ale až o dvacet let později, tedy v padesátých letech. Právě tehdy dorazil do márnice dopis od oné ženy. Její žádost byla prostá, ale přesto trochu bizarní. Psala, že její muž mezitím zemřel a ona by chtěla vrátit peníze, které za rakev kdysi zaplatili. Důvod neuvedla.
Majitelé jí přesto odpověděli – uvedli, že mezitím byl podnik dvakrát prodán někomu jinému a že k vrácení peněz tdy dojít nemůže. S tím se žena očividně smířila a už nikdy se neozvala. Tím ale příběh téhle bizarní zvláštnůstky stále ještě nekončí, rakev se totiž nakonec dostala do Národního muzea pohřebních dějin v Texasu.
A to ji vystavuje nejen jako kuriozitu a vzpomínku na jednu opravdu bizarní zakázku, ale i jako připomínku na to, že žádná bolest, jakkoli těžká, nemusí trvat navždy. A že rozhodnutí, která učiníme ve chvíli zoufalství, ještě ani zdaleka nemusí být konečná.
Kdo ví, jak by oni zmínění manželé dopadli, kdyby se ještě před smrtí nerozhodli uspořádat i všechny své pohřební záležitosti? Ono přece jenom výroba takové rakve chvíli trvá. A tahle chvíle měla pro ně pro oba doslova cenu zlata – vlastně tedy života. Vnímat ji proto jen jako smutnou připomínku jednoho předčasně vyhaslého života a zoufalosti rodičů by bylo podle mě přinejmenším neúplné.
Zdroj: Autorský text
