Článek
„Jedete do Rožnova na ty vánoční trhy?“ bafla na mě kamarádka Terka před dvěma roky někdy touhle dobou. Když jsem jí to potvrdila, ujistila se, jestli se k nám do auta vejde, a moc se omlouvala, že otravuje. Byla jsem moc ráda, že s námi jede, protože se nám ještě nikdy nepovedlo naplánovat společný termín (a v rožnovském skanzenu tyhle akce vážně stojí za to). Když jsem se ale zeptala, co ji donutilo změnit názor, nestačila jsem se divit.
Ten hrneček byl hezký, ale mně se nehodil
Všechno to začalo docela nevinně – dárkem k narozeninám. Její tchyně umí dávat pěkné dárky, i když občas malinko šlápne vedle. Třeba jako s tím malovaným keramickým hrnečkem s modrými pomněnkami, který koupila někde na řemeslných trzích a kamarádce ho dala „na kafíčko“. Ovšem Terka tyhle lidové vzory zrovna moc nemusí – je minimalista a drží se toho (na jednu stranu jí vždycky závidím, jak má doma krásně uklizeno).
Takže za hrneček poděkovala a o dva dny později ho odnesla na pobočku místní charity. Ale co čert nechtěl, když tchyně přijela příště, šly spolu na nákupy a tenhle hrneček si to v oné charitě pěkně trůnil ve výloze. A tchyně se zaradovala: „Jéje, Terezko, podívej, ten je jako ten ode mě. Hned ti ho koupím, ať máš doma dva. Ale dám ti ho až k Vánocům, ať máš ode mě něco hezkého.“ Oslovená se tehdy jen tak křečovitě usmála a později mi vyprávěla, jak jí srdce spadlo až někam ke kolenům. Původně chtěla tchyni říct, že hrneček omylem rozbila, ale to by teď bylo příliš nápadné vzhledem k tomu, že se stejný hrneček objevil v místní charitě. No a tak jí nezbylo než sehnat ještě jeden, aby neměla u tchyně průšvih. To já mám s tchyní naštěstí trochu jiné trable - občas je to k vzteku, ale aspoň nemusím nic shánět.
Našli, milí rádcové? Nenašli, nenašli…
Tak jsme chodily po těch trzích a hledaly a hledaly. Já ten hrneček viděla taky (Terka mi tenkrát poslala fotku, abych věděla, co za pitomost zase dostala), takže jsem se jí vážně snažila pomoct, ale nikde nic. Všude teď bylo samé vánoční zboží, pomněnkové hrnečky nikde.
Ale nakonec jsme měly štěstí. U jednoho stánku nám připadalo, že se ty malby tak nějak stylově těm pomněnkám dost podobají, tak jsme se přeptaly a vyšlo to. „No jo, pomněnkové mám taky, ale nevytahovala jsem je, ony se teď moc nehodí, ale pojďte se kouknout,“ řekla paní. Nechala stánek pomocníkovi a vzala nás k dodávce. A tam se opravdu ty pomněnkové hrnečky vyjímaly – a naštěstí tam byl i přesně takový buclatý, jaký Terka dostala.
Vysolila za něj 600 korun, ale byla ráda, že je rozkol s tchyní zažehnán. A mimochodem, ty hrnečky má doma vystavené dodnes. Tvrdí, že jsou určitě nějaké začarované a že už si nikdy nedovolí je dát pryč. A já se jí vlastně ani nedivím.
