Článek
Když jsem ji viděla poprvé, byla jsem v šoku. Mám na mysli váhu v čekárně svého gynekologa. Byla to taková ta stará, co na ní musíte urovnat závažíčka, aby se zobáčky dostaly do roviny, a pak vám to teprve řekne váhu. Upřímně, neuměla jsem s ní. Já už měla doma digitální – tohle vypadalo jako něco z muzea.
Když pan doktor nemá rád technologie
Zeptala jsem se na to sestřičky. „Pan doktor tyhle novoty nemá rád. Dvě normální váhy už jsme vyhodili, tak přinesl z chalupy tuhle. Váží přesně, nebojte.“ No, nebála jsem se. Byla jsem ráda, že jsem se zvážila doma a sestřičce nahlásila potřebné číslo. A totéž jsem pak praktikovala při každé další návštěvě – šťastná, že na tu prapodivnou pravěkou obludu nemusím. Ale pojí se k ní i jedna veselá historka.
Když pan doktor nemá plášť
Tenhle doktor byl moc fajn. Mohli jste si s ním popovídat úplně o všem, a i když měl v ordinaci jenom ultrazvuk a na veškerá další vyšetření vás odesílal jinam, nezažila jsem, že by něco zanedbal. Působil na mě hodně vesnicky, abych tak řekla – i když měl ordinaci skoro v centru města.
Ten den mi bylo jasné, že budu zase čekat. Když jste totiž viděli pana doktora, jak se po čekárně motá bez pláště, zato s kladívkem nebo jinými proprietami, vždycky se to chvíli protáhlo. Tentokrát, jestli dobře vzpomínám, připevňoval novou nástěnku.
Čekající žen tam bylo víc a některé měly s sebou i své ratolesti. Tak se stalo, že se na místě sešli dva prvňáčci, které nenapadlo nic lepšího, než se po začít chvíli hádat o to, kdo má těžší aktovku.
Když vyjmenovali všechno, co v ní mají – od penálu a učebnic až po nějaké komiksové postavičky – panu doktorovi to nedalo. „Pojďte si to, kluci, zvážit. A hned to zjistíte,“ řekl a ukázal na tu prehistorickou obludu.
Pohled, který jí ti dva věnovali, byl k nezaplacení. Maminky se začaly chichotat a kluci se po sobě dívali stále udiveněji. Nakonec to ten odvážnější rozsekl: „To radši ne, dědo, vy byste se mi smál.“ To pobavilo celou čekárnu – včetně pana doktora. Ale ty tašky jim nakonec zvážil. Moc pěkně si u toho popovídali. A ani vlastně nevím, kdo z nich si nakonec toho černého Petra v podobě těžší bagáže vytáhl.
Ale když jsem minule seděla u své nové lékařky v moderně vybavené čekárně s televizí a masážním křeslem, vzpomněla jsem si na to. A upřímně, nějak mi tohle přívětivé prostředí chybí. Škoda, že už pan doktor šel do důchodu. Na dalšího takového hned tak asi nenarazím.
