Článek
Rozvedli jsme se ze spousty důvodů. Ale ty tady asi nestojí za to vypisovat. Zpočátku jsem neměla problém se střídavkou. Sice to vycházelo tak prapodivně (děti byly u bývalého manžela vždy od pondělí do středy a pak v neděli odpoledne), ale nevadilo to, protože jsme bydleli blízko. Pak už to ale problém být začal.
Přestěhoval se ke své matce
Tvrdil totiž, že byt už sám neutáhne, tak se přestěhoval k matce. Už předtím děti moc nevídal, protože se vracel domů po šesté, ale tehdy začal chodit domů ještě později. Já se ani nedivím, ono se jeho matkou podle mě fakt nedá vydržet. Asi si tedy říkáte, že jsou u něj děti líp, protože se o ně postará babička.
No, ona se „postará“ – dá jim najíst, zkontroluje úkoly – a to je všechno. Nikdo si s nimi nehraje, nechodí ven… Prý to nedělala ani s vlastními dětmi, tak proč by s tím teď měla začínat. Děti si mají poradit samy. A tak jim vždycky pustí pohádky a sama zaleze do ložnice. U dětí 6 a 8 let si tedy umím představit lepší trávení volného času.
Začala jsem přemýšlet nad tím, že bych zažádala o úpravu styku, ale po konzultaci s paní, která se těmito vztahy zabývá, bych prý neměla šanci. O děti je postaráno, tak co. Že citově strádají a k tatínkovi nechtějí, protože se jim tam nelíbí a nudí se, to už nikoho nezajímá. Dala mi ale kontakt na terapeutku, která se vztahy v rodině zabývá.
Všechno je lepší díky triku
Prvních pár sezení jsme si jen povídali. Já se prostě potřebovala vymluvit a nějak to všechno ze sebe dostat. Ujasnila jsem si, co chci a proč mi to, co se děje, vadí. Pak došlo i na analýzu „těch dvou“. Došli jsme k tomu, že to jsou prostě sobci a čím víc jim budu dokazovat, jak se u nich dětem nelíbí, tím víc je budou chtít. A tak jsme vymysleli novou taktiku.
Mám prý naopak „cpát“ děti tam, kde se jim nelíbí, co nejvíc. To jsem zpočátku odmítla, ale terapeutka mě ujistila, že to nebude trvat dlouho. Že chvíli zažijí nepohodlí a pak to bude dobré. A tak jsem do toho šla, protože jinou cestu jsem neviděla. Prostě jsem začala „rodičovské“ dovednosti těch dvou chválit. Na předání dětí jsem často jezdila pozdě s tím, že jsou moc hodní, že mi je pohlídají déle, že pak alespoň stihnu svoji jógu nebo kurz vaření (nebo co se mi zrovna hodilo).
A hned za týden jsem manželovi zavolala, jestli si děti nechce nechat až do soboty, že mám nového přítele a moc by mi to pomohlo. Přeci to musí chápat – byt budeme mít jen sami pro sebe. Samozřejmě, že mě odmítl. Naopak, děti mi vrátil už v úterý, že prý nestíhá. A když jsem podobné výstupy zopakovala ještě párkrát, přišel návrh na úpravu styku od něj. Prý chce děti jednou za 14 dní na víkend. A tečka.
V duchu jsem zajásala, ale po telefonu jsem mu to samozřejmě pěkně vytmavila. A víte, že kolikrát si je nevezme ani na ten víkend? Zavolá, že je nemocný, nebo že je v práci, a jestli si je prý nemůžu nechat. Samozřejmě předstírám, jak moc mě to štve, ale v duchu jásám.
Děti se už uklidnily a já doufám, že na divné chování své maminky zapomněly (vyčítaly mi to chvíli, ne že ne). Ale já se bojím jim to vysvětlit. Bojím se, že by se třeba u ex prořekly a všechno by se vrátilo do starých kolejí. Tak snad až budou starší.
Psáno na základě příběhu kamarádky.
