Článek
„Dobré lidi si k sobě pánbůh bere vždycky dřív,“ říkávala moje moravská babi, aniž by věděla, jak úzce se jí bude tahle průpovídka týkat. Byla to moc hodná ženská a smrt si ji vzala v 70 – jen tak, uprostřed noci. A podobně odešel i její manžel, jen o sedm let později. Žádné dlouhé umírání někde v LDN, žádné několikaleté lítání po doktorech, kteří se vás snaží „opravit“, jak to nazývala. Poslední usnutí doma a konec.
Hodní lidi tam nahoru chodí dřív
Pak tu mám další část rodiny. Jsou mezi nimi lidé, u kterých si občas říkám, jestli už tady nepřesluhují (a ne, jako pečující se za tyhle myšlenky se nemá člověk stydět – tak kdybyste měli stejný problém, nejste v tom sami). Jestli by jim tam nahoře nebylo líp. Jenže oni tam tak nějak nechtějí. Vysvětlím to.
Moravské babi to bylo jedno
Když jste se zeptali na smrt mých moravských prarodičů, prostě to odmávli. „Co bych ti tak měla říkat, děvenko,“ vyprávěla babi. „Já měla dobrý život a klidně už tam nahoru můžu. A ne že budeš moc brečet, udělaly by se ti vrásky.“ Děda to pak obvykle odmávnul nemluvně a lupnul do sebe panáka domácí slivovičky. Ale taky nevypadal, že by ho to téma nějak rozrušovalo.
A teď zpátky k mé druhé půlce rodiny. Ti nejsou pohodoví ani náhodou. Jenomže vlastně nikdy nebyli. Patří mezi tu sortu lidí, kterým pořád něco vadí. Když si sousedka koupí novou kuchyň, musí ji mít taky, aby si nemyslela… Když si druhý soused koupí psa, neváhají volat na úřad, protože moc štěká. A když sousedce přes ulici vykvetly nádherné tulipány, nadávala na ně babi tak dlouho (a neváhala si přisadit, že jí je určitě štípla, protože ona měla před pár roky taky nějaké takové), až to děda nevydržel a vyklopil přes plot nějaký Roundup či co. Což vím, protože jsem omylem zaslechla, jak to na ni štěkl s tím, že o žádných tulipánech už v životě nechce ani slyšet.
A s těmihle lidmi se o smrti bavit nemůžete. Nechtějí ji. Neberou. Odsunují ji pryč. „Jen abych tu ještě pár let s vámi pobyla,“ říká moje druhá babi. A já marně uvažuju o tom, co ji tady drží. Nic se jí nelíbí, na všechno nadává. Všichni jsou špatní, dělají jí nehezké věci a i ti doktoři jí dělají naschvály. Odejdete a za zády vás pomluví (ale vzhledem k tomu, že zbytku rodiny dělá to samé, už to bereme sportovně – co s tím jiného). A děda je něco podobného. Měli to tak odjakživa – já je vlastně pozitivní neznám.
Asi se smrti bojí, proto ji nechtějí
Oba jsou už mnohem starší, než byla moravská část rodiny. A nevypadá to, že by se nějak chystali na onen břeh. Společně s kamarádkou, která pracuje v LDN, na to máme teorii. Oni se prostě smrti bojí. Ví, že je možná potom nečeká nic pěkného. Nebo předpokládají, že když se měli mizerně za tohohle života, bude to stejné i po smrti. Nebo horší – tak kam by spěchali. Nezáleží na tom, že už jen leží na posteli, nikdo za nimi nechodí a nadávají na celý svět. Pořád urputně bojují.
Takže když jim na rameno zaklepe sestřička zubatá, zaženou jí nadávkami. Nějakým svým vnitřním nastavením. Jdou si k doktorovi pro další várku prášků nebo pro operaci a… přežívají. Podle mě to jinak říct nejde. A hrozné je, že s tím jako pečující nemůžete nic udělat. Nedokážete jim vrátit chuť do života. Nedokážete změnit jejich vnitřní nastavení, podle kterého je „všechno špatně“. Jen se díváte, jak postupně schází – a u toho s sebou strhávají i lidi okolo sebe.
A lidi, o které byste se postarali fakt rádi, ti už tu dávno nejsou. Samozřejmě, že to rozhodně neplatí univerzálně. Beru to jen tak, jak to vidím já. Ale možná mám prostě jen smůlu.
A můžu jen doufat, že já budu patřit spíše do té první skupiny. Ale kdo ví, jací budeme na stáří.
Tak co? Taky si myslíte, že dobré lidi si k sobě pánbůh bere vždycky dřív? Nebo máte opačnou zkušenost?
