Hlavní obsah
Rodina a děti

Holčička z děcáku dostala pod stromeček obnošenou aktovku – a internet se tomu směje

Foto: Pixabay

Některé věci k smíchu vážně nejsou. Ne, ani maličko, ani s přivřením všech deseti očí, které v rodině napočítáte.

Článek

Na tuhle kauzu mě upozornila kamarádka – a já se popravdě nestačím divit, i když asi není všechno tak, jak to na první pohled vypadá. Připomnělo mi to i vlastní nehezké zážitky.

Vždyť je to dítě z děcáku, to nevadí

Kdo neviděl, nechť se podívá. Následující příspěvek vyšel na síti X pod účtem @ellenprazakova1. Ukazuje holčičku (naštěstí bez obličeje), která pod stromečkem našla viditelně (a paní vychovatelka se k tomu i přiznává) obnošenou aktovku s penálem. Doprovodný text zněl takto:

Děcák Vánoce - tohle docela pobavilo.

K: 6 let, rozbaluje si (obnošenou) školní tašku. Je v ní i naplněný penál.

K: Jsem k Vánocům dostala i to, co jsem nechtěla.

K: Tašku ani penál jsem nechtěla. Do školy nechci, učit se nechci…

Chápu, že účelem příspěvku bylo pobavit a do popředí se měl dostat spíše dětský komentář než aktovka, kterou už evidentně někdo nosil. Ale já si říkám – proč? Proč by právě děti v děcáku měly – a zvlášť do první třídy, kdy do školy ještě nastupují plné ideálů a snů (což platí o všech dětech) – dostávat věci „po někom“? Nenapadlo někoho, že tohle ve škole dostanou „pořádně sežrat,“ jak se říká?

Mnoha lidem to přijde vtipné, mně už míň. Sama jsem to totiž u staršího dítěte zažila.

Když život zasáhne…

Nebudu vám tu popisovat naše rodinné anabáze, to třeba jindy, ale v jeho třech letech jsme skončili díky hlouposti tchyně tak, že nám po zaplacení nutné hypotéky a všech dalších výdajů zbylo asi 6 000 na měsíc (pro 4 lidi, dcerka byla naštěstí v té době novorozeně). Přišlo to jako blesk z čistého nebe…

Rodina ani z jedné strany pomoct nemohla, tak jsme dělali, co se dalo. Manžel jako první přestal kouřit, já postupně prodávala kdeco – snubními prsteny počínaje a mou cenou sbírkou knih konče (uznávám, že můžu být ráda, že alespoň bylo co prodávat). Synovi jsem tenkrát na novou aktovku našetřila (měla jsem na to naštěstí dva roky), ale na nic jiného už ne.

Co se dalo, kupovala jsem po bazarech nebo dostávala z charity. Potřeboval kufřík na různé pomůcky do matematiky (měli hodně akční paní učitelku) a já sehnala za 25 korun jeden v Adře. Bohudíky. Jenže co čert nechtěl, rozbil se mu zámek – asi po třech dnech používání. Vzala jsem dvě prádelní gumy, sešila je na míru a víko drželo. 200 korun na nový kousek byl v té době hrozně moc. Jenže od paní učitelky to tenkrát syn dostával „pořádně sežrat.“ Nepomohla ani osobní návštěva školy a vysvětlení situace.

To jsme takový socky, že nemáte ani na tohle? Jak vám na tom dítěti asi záleží? A tu pohádku o tchyni si máme nechat, to by mohl říct každý. Beztak jste si půjčili na dovolenou nebo tak něco.“

Syn chodil domů nešťastný, matika ho nebavila. Za měsíc ten nový kufřík dostal (paní učitelka už po něm vzkazovala, že mu ho koupí sama a dá nám to proplatit). A hned se všechno otočilo. Najednou byl chválený, jak se dobře připravuje a jak je šikovný. WTF?

Mně se naštěstí za pár měsíců povedlo najít práci (dcerka byla naštěstí hodné dítě, takže práce z domu nebyla problém) a vše se začalo obracet k lepšímu. Ale na ten pocit bezmoci fakt nezapomenu. Nicméně dodnes říkám, že když nás jako rodinu nerozdělilo tohle, tak už vůbec nic, a vydržíme to spolu navěky věků. :)

Zpátky k holčičce a aktovce

Už chápete, proč mi ta obnošená aktovka – a zvlášť u prvňačky – tolik vadí? Jasně, určitě řeknete, že věci se v rodinách dědí běžně. Ano, taky jsme to dělali – ale nikdy, vážně nikdy, by mě nenapadlo něco takového zabalit pod stromeček nebo dát k narozeninám.

Ale paní @ellenprazakova1 bude naštěstí asi jinak docela fajn. Vybrala jsem ještě pár moc milých příspěvků.

Právě jsem odnesla do postele sedmiletou holčičku, která usnula v křesle u televize.

Probrala se, když jsem ji zvedla, a řekla něco ve stylu, že ji takhle nikdo nikdy nenesl, když usnula u TV.

Nebo:

M jen tak z ničeho nic:

M: Já jsem tak rád, že vás máme za učitelku, děláte mi každej den hezčí. Mám vás fakt rád.

E: M, já jsem taky moc ráda, že vás mám, taky mi ty dny děláte hezký.

M: Tak to jsme si teď hezky rozdělili tu radost.

A to teda jo.

Ten první mnou zmiňovaný příspěvek hned v tomhle světle vypadá jinak. Ale některé věci by se vážně měly domýšlet trochu víc, nemyslíte?

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz