Článek
My tam vyrazili s kamarádkou a její rodinou a říkali jsme si, že si dáme něco dobrýho — vždyť čerstvý vzduch, pěkný výhledy, to si člověk zaslouží malou odměnu. Jenže jsme si ji každý představovali trochu jinak. Za mě to byl moc fajn výlet, kamarádka to okolí líčí jako jeden velký kulinářský horor.
Vafle za majlant a hádka na obzoru
Začalo to nevinně vlastně ještě před tím, než jsme se vůbec někam začali šplhat — kámoš (kamarádčin přítel) si dal vafle v centru městečka, odkud jsme vyráželi. Když jsme viděli cenu, spadla nám brada. Za malý tácek (ale fakt malý) totiž chtěli přes 200 korun – a doháněli to nějakým zdobením či co. Tolik za vafli? To si dělají srandu? Kamarádka ho sjela pohledem jak učitelka ve třídě. „Tos nemohl vydržet? Proč sis to kupoval? Dyť za to klidně uvařím oběd.“ A bylo to. Jedna vafle a hned jsme sklouzli k takové té dovolenkové klasice – hádce o domácí rozpočet. Stačí jedno drahé občerstvení a najednou se řeší, kdo platí nájem, kdo kupuje máslo a kdo furt nechává rozsvícený světlo v koupelně. Ach jo.
Fronta na bigos - a jak (ne)byl super
Jenže vafle byl jen začátek. Vyšplhali jsme, kam jsme chtěli – a tahle část dovolené byla vážně, ale vážně fajn. Věděli jsme, že má být na místě nějaká horská boudička s občerstvením, takže jsme se těšili. My už nějaké ty zkušenosti máme, takže by nás klidně potěšilo i pečivo s paštikou (samozřejmě s nezbytnou horskou přirážkou, znáte to).
U vážně maličkého občerstveníčka nás lákala cedule s velkým nápisem BIGOS. No dobře, říkali jsme si, že by to mohlo být fajn. Tradiční jídlo, lokální specialita, žádná hipsterská blbost. Stoupneme si do fronty, která byla dlouhá jak týden před výplatou, a když jsme se konečně dostali na řadu, zeptali jsme se, co mají kromě bigosu. Odpověď? Nic. Pouze bigos. Super, poručili jsme si podle chuti… Ale kámoška, která už vypadala, že toho má plný kecky, si sedla na nejbližší kámen, hodila zoufalý pohled a suše pronesla: „Já snad umřu hlady.“
V horách žádné řízky nečekejte
Později to pro přátele komentovala nějak takhle: „Hele, nejsme žádný fajnšmekři, co čekají luxusní menu na horské boudě, kde nemají ani vodu, ani elektřinu. Ale člověk tak nějak doufá, že se tam najde něco… no, normálního. Aspoň polívka nebo chleba se sádlem. Ale ne – jen bigos. To je asi tamní horský zákon nebo co. Prostě vrchol, to by se v našich horách nestalo.“
Nakonec slupla moji proteinovou tyčinku a jablko, co se jí někde zatoulalo na spodek batohu. My ostatní si pochutnávali na bigosu a fakt mě mrzí, že se mi ji nepovedlo přemluvit, aby ochutnala – podle mě by změnila názor a byl by klid. Škodolibě mě napadlo poznamenat, že si měla vzít z domu třeba řízek, ale mlčela jsem. A pro příště mám jasno – s těmihle kamarády půjdu klidně do muzea nebo třeba na koncert, ale na pěší výlet mimo civilizaci rozhodně ne. A vy, pokud bigos zrovna nemusíte, si ten řízek taky radši sbalte. Možná tak předejdete nějaké nepěkné rodinné hádce :)
