Jak se vytahují peníze z firmy, aby bylo možné vyplácet zaměstnance načerno na ruku?

Samozřejmě, oficiálně je všechno čisté, ale ve skutečnosti se v mnoha odvětvích šedá ekonomika drží zuby nehty – o tom už se snad někdy přesvědčil každý. Jak se ale z firmy dostanou peníze tak, aby to prošlo účetnictvím a nikdo si ničeho moc nevšiml? Možností je celá řada, jak jsem nedávno zjistila. Omlouvám se, jestli není všechno přesně, ale v hospodě mi bylo fakt blbé dělat si poznámky (i když něco málo jsem si do telefonu napsala). Jeden právník to totiž značně přehnal s místním pitivem a padlo z něj spousta perel. Tady je pár z nich.

Takže kde vzít peníze, které pak dáte neoficiálně na ruku? Některé firmy prý „kompenzují“ část mzdy jinak – třeba tím, že zaměstnanci zaplatí auto, pohonné hmoty nebo třeba hotely a cestovné „na školení“. Stačí, aby bylo auto evidované jako firemní (například kategorie N1 – to je víceméně nákladní vůz s mříží místo zadních sedadel) a už to vypadá na papíře v pořádku. Ve skutečnosti je ale vše jinak. Zaměstnanec ho jednoduše používá jako svoje osobní auto a firma mu tak vlastně část mzdy vyplatí tímhle způsobem.

Podobně to funguje i se služebními cestami – zaměstnanec jede „na školení“, v tom má samozřejmě zahrnuty třeba diety, hotel a další náklady, ale ve skutečnosti to může být jen jiný způsob, jak mu dát peníze bez oficiální mzdy.

Další oblíbený model je „přes živnostníka“. Zaměstnanec není papírově zaměstnanec, ale OSVČ, která firmě fakturuje práci. Jenže co když daný měsíc zrovna nepracoval a firma mu přesto pošle fakturu? Ani to není problém. V takovém případě se prostě najde jiný živnostník, co zrovna „potřebuje obrat“, a fakturu za něj vystaví. A peníze se tím krásně protočí a skončí přesně tam, kde mají.

Ti chytřejší ještě využívají paušální výdaje – například řemeslníci mají 80% paušál, takže z fakturovaných 100 tisíc odvedou jen pár korun na daních a zbytek jim zůstane. Ale ten 60%, používaný častěji, je docela výhodný.

Ne každý s sebou chce tahat balíky peněz v hotovosti – přece jen dneska už máte kamery vážně na každém kroku. Takže přichází na řadu další metody – například stravenky nebo dárkové poukázky. Firma je normálně zaúčtuje jako výdaj, ale realita je taková, že je zaměstnanci dostanou místo části výplaty a směle si za ně nakoupí to, co právě potřebují.

A máme tu další skupinu – řidiče kamionů nebo dálkových autobusů. Ti často dostávají náhrady za výdaje, které mají na cestách. Jenže v některých firmách se to žene do extrému – někdy prý dostanou „náhrady“ klidně dvojnásobné oproti své normální mzdě. Na papíře je všechno v pořádku, ale realita je taková, že většina těch peněz je prostě skrytá výplata načerno. Samozřejmě, že se vám takové peníze nepočítají do důchodu, nemocenské ani nikam jinam. Ale koho by to trápilo. Firma zaplatí míň na daních a je to cajk.

Ale jde to ještě jinak. Občas se stane, že firma „náhodou“ přijde o nějaké zásoby. Oficiálně to vykáže jako krádež nebo ztrátu při inventuře, ale ve skutečnosti nikdo ani nepozná, co vlastně zmizelo. Peníze se tím pádem krásně „vypaří“ z účetnictví a můžou se pak dostat tam, kam je potřeba – třeba právě na černé mzdy. Jasně, tohle nemůžete dělat moc často, ale čas od času se taková finta prý hodí.

Podobně to funguje i s firemním majetkem. Například se koupí přívěs, který ale ve skutečnosti slouží někomu soukromě. Osm let je papírově ve firmě, pak se odepíše jako „zničený“ a zmizí z evidence. A peníze? Ty už dávno nejsou v účetnictví, ale v něčí kapse.

Další finta radí těm, kteří chtějí stát tak trochu obrat, jednoduše zaměstnat „ducha“ – tedy někoho, kdo je na výplatní pásce, ale ve skutečnosti nepracuje. Často jde o rodinné příslušníky – třeba rodiče nebo tchyni – kteří papírově pobírají 10 tisíc měsíčně, ale za volantem firemního auta nebo na stavbě dře někdo jiný. Jednoduché, účinné a prakticky nenapadnutelné, pokud vás vaši nejbližší nepodrazí.

Pak jsou tu ale ještě také podnikatelé, kteří mají víc firem. Například jedna dělá opravy aut a tam se dostává k hotovosti. Druhá je třeba stavební, kde už to s hotovostí tak snadné není, ale právě díky první firmě může platit lidi bokem.

A aby bylo jasno, ne každý si může dovolit platit načerno. Onen hospodský právník tvrdil, že někde si to prostě dovolit nemůžou. Firmy, které prodávají konečným zákazníkům – třeba malým spotřebitelům, kteří nepožadují fakturu – jsou na tom v tomhle ohledu mnohem líp. Třeba restaurace, kadeřnictví, menší autoservisy nebo různé drobné služby. Když zákazník nepožádá o doklad, majitel může část tržby jednoduše „odložit stranou“ a použít ji na vyplacení lidí bez zdanění. Ale to je taková klasika, nad tím se asi nikdo nepozastaví.

Naopak firmy, které pracují jen s jinými firmami, to mají složitější – tam se většinou bez fakturace neobejdou a všechno musí v účetnictví na haléře sedět.

Zkrátka a dobře – jak se říká, kde je vůle, tam je cesta. A čeští podnikatelé si vždycky najdou způsob, jak si poradit. Říkám si, jakou měrou se na tom asi podílí praktiky z devadesátek, kdy bylo něco podobného zcela běžné. Jak říkám, nemám ověřeno, jestli to všechno takhle přesně funguje, ale spoléhat se můžu jen na svou paměť.

Tak kdybyste někdy v hospodě potkali podobně opilého právníka nebo účetního, nebo co to bylo, zeptejte se. Já odvahu neměla. Tedy spíš – konsternovaně jsem poslouchala. Spousta dotazů mě napadla až potom. Ale vlastně nevím, jestli bych na ně odpověď znát chtěla…