Článek
„Hlavně si nic nevyčítej, genetiku neočůráš,“ říkala mi máma. A já se toho držela. Tedy přesně do doby, než se mi se vším rozhodli „pomoci“ odborníci.
S těmihle bradavkami to nepůjde
Ani nevím, co jsem vlastně čekala. Možná to, že se v nemocnicích už něco posunulo a že ty historky, mnohdy připomínající horor, jsou trochu přehnané. V jiné porodnici možná ano, ale v téhle vyhlášené pražské rozhodně ne.
Už na sále to nebylo nic – prcek se prostě přisát nechtěl. Znovu jsme to zkusili po třech hodinách už na pokoji (mezi tím mi ho někam odvezli, ani nevím kam, protože jsem totálně vyčerpaná usnula ještě na porodním sále).
A víte co? Zase nic. V rozporu s jakoukoli jemností mi sestra prso poměrně nevábně mačkala. „No jo, s takovými bradavkami vám to nepůjde, zítra doneseme příkrm.“ Byla jsem z toho paf – ale sotva za ní zabouchly dveře, rozchechtala se moje spolupacientka na celé kolo: „Z toho si nic nedělej. Tahle je na bradavky vysazená, mně to řekla taky, a to mám doma dvě děti, obě jsem kojila do dvou let.“
Trochu jsem se tehdy uklidnila – a prcek byl navíc spavý, takže to přikládání bylo složitější. No a pak přišlo ráno.
Kojit prostě musíte. Jinak to nejde
Nebo tedy spíš dopoledne. V pokoji se objevila sestra z Laktační ligy. A začalo to. Prcka se snažila přikládat pořád dokola, bolestivě mi mačkala prso, cpala mu hlavičku až k bradavce a tak podobně. Na moje náznaky o rodinné anamnéze jen odsekávala, že děti se kojit musí a že pokud to nechci vydržet, tak jako matka nestojím za nic. Všechny ženy to zvládly, tak já taky.
A když jsem se opatrně zmínila, že v naší rodině kojení prostě nešlo, vzala to jako výmluvu – a byla o to urputnější. „Zítra tu nebudu, tak ve čtvrtek,“ odcházela nakonec s poznámkou, že „dokud se nerozkojíte, domů vás nepustíme.“
„Doma si to sedne, uvidíte,“ konejšila mě sousedka. „A když ne, tak se to nezboří. Ony jsou někdy fakt fanatický. Taky jsem vyrostla na Sunaru a jsem v pohodě.“ To mě docela uklidnilo.
Ale brzo jsem začala zase panikařit, a to když jsem zjistila, že moje spolubydlící jde druhý den domů. Ne, bez ní tady už prostě nebudu. Tak jsem podepsala reverz. Stálo mě to hodně štěkání a musela jsem slibovat, že nás ten den ještě může zkontrolovat pediatr, ale nakonec jsem „to“ dala. Představa, že by se ve čtvrtek vrátila ta dáma z Ligy, mě stresovala víc než všechno ostatní dohromady (a to jinak nemocnice opravdu moc nemusím).
Doma to šlo. Ale jen chvíli
Doma jsme to ještě chvíli zkoušeli. Kamarádka mi dokonce zařídila návštěvu mnohem milejší paní a já se rozkojila. Opravdu, že ano – ale přesně do tří měsíců. Pak prostě ze dne na den moje tělo řeklo dost. Mléko zmizelo a my museli přejít na umělou výživu.
A nemyslím si, že by z toho prcek měl nějakou újmu. Ve školce, kam teď chodí první rok, není nemocnější než ostatní děti.
Tak vám nevím. Za mě by dámy, které vidí v kojení jediný středobod novopečené matky, do porodnice vůbec neměly pouštět. Ano, kojení je důležité. Ale život na něm nestojí a nepadá. I naše generace vyrostla na UM, když to bylo třeba – a nijak zásadně nás to nepoznamenalo.
Chce to prostě ke všemu přistupovat s rozumem. Na sílu totiž nic neuspěcháte. Ani to kojení ne. A nehodlám se cítit jako neschopná matka (což mi mimochodem naznačila i doktorka, když jsem se o UM prvně zmínila), jen proto, že moje tělo má na mateřství trochu jiný názor.
Snažila jsem se. Fakt, že jo. Ale jsou věci, které prostě neovlivním.
Autorský text
