Článek
Když se malé děti chovají zpovykaně, ječí na celé kolo, mlátí do regálů v obchodě a vrhají se na prodavačky – málokoho to nechá chladným.Většina rodičů si je nějak spacifikuje:
- Někteří prostě výchovným plácnutím
- Jiní důrazným napomenutím
Mně na hysterák u dcery pomohlo něco jiného – zrcadlení
Plácla jsem sebou na zem taky a udělala ze sebe totálního pitomce. Jenže jen na dvě minuty. Dcera se brzy vztekat přestala.
Koukala na mě jako na boží zjevení (nebo jako na něco hodně hnusného, co se jí přilepilo na botu). Tak jsem se zvedla ze země, oprášila se a s ledovým klidem pronesla: „Alespoň víš, jak vypadáš, když se takhle vztekáš. A teď jdeme pro tu čokoládu. Jednu, jak jsem řekla.“
A bylo. Cítila jsem se hrozně – lidi se dívali fakt divně a ze všeho nejradši bych v tu chvíli z obchodu prchla. Jenže co je mě po lidech…
A fungovalo to. Byl to první a poslední hysterák, který dcera dostala. To za dvě minuty trapasení a pár soucitných pohledů v obchodě prostě stálo. Většina lidí už na to za ta léta (snad) zapomněla. A kdo ne, ten doma možná vychoval něco podobného, s čím jsem se nedávno v obchodě potkala…
Chtěla jsem si rýpnout, to se přiznám
Ne, fakt jsem neměla den. Po návštěvě úřadu (zbytečné, bo jim nefungoval vyvolávací systém, takže mé objednání bylo – víte k čemu) jsem dostala ještě jednu ne moc milou starší dámu, která potřebovala pomoct v domácnosti.
Rychle se dostala do škatulky „madam za odměnu“. Tzn. bude za ní chodit ten (ta), co si včas nenaplánuje rozpis jinak anebo něco provede. Detaily netřeba.
Ale cestou domů jsem v našem malém Tescu potkala něco hodně podobného. Taky starší dámu v letech. A víte co? Neměli vajíčka. Ty zlevněné za tři koruny kus. Ty za pět nechtěla – to si máme strčit někam (nedoslovná citace, skutečnou by mi tady neotiskli). Řvala na ubohou prodavačku, mlátila pěstmi do regálů a vůbec ječela.
A když kolem prošla jiná prodavačka, možná ve snaze podpořit kolegyni, vrhla se na ni (doslova ji čapla za ruku) a ptala se, jestli není vedoucí, že s ní potřebuje nutně mluvit. A já toho měla za ten den fakt dost
Jak jsem to viděla, začala jsem se smát. Není lepší antistres než tohle. A když se na mě ona dáma nasupeně otočila, rýpla jsem si:
„Když se mi takhle vztekala dcera, plácla jsem se vedle ní na zem a ukázala jí, jak strašně vypadá. Chcete taky? Aby vás to přešlo?“
Ne, tak plynule jsem to mezi záchvaty smíchu neřekla – ale efekt byl stejný. Paní se uklidnila. Sice asi byla v šoku z toho, co právě slyšela, ale zabralo to. Chvíli na mě koukala jako na tu divnou věc na své botě (vážně, jako kdybych viděla svou malou dceru). A pak odešla.
Kruci, a já doufala, že se spolu aspoň rafnem. To by byl mega antistres! Já se tam smála snad ještě pět minut a prodavačka nakonec se mnou. Známe se dlouho, a já jsem moc ráda, že jsem jí pomohla. Když jsem si utřela slzy smíchu, vzala jsem ta vajíčka za pět a pár dalších bebechů a vyrazila domů.
Dodnes si myslím, že tohle prostě byla volná výchova v praxi. Dětem se v dětství nenastavily žádné mantinely A takhle to potom dopadá. A muselo se to dít už před nějakými šedesáti lety, soudě podle věku té paní. Takže žádná novinka…
