Článek
Bylo by to možná i vtipné. Kdyby se to stalo mé kamarádce (nebo spíš největší nepřítelkyni), anebo šéfové, anebo… nu, já nevím komu. Vlastně komukoli mimo mě. Jenže tentokrát jsem si toho černého Petra prostě vytáhla já.
Kolega je tak trochu zapomnětlivý
Máme v práci kolegu – úplně si nepamatuje jména a už vůbec ne, kdo kde dělá. Na jednu stranu jsme velká firma, tak to docela chápu. Udělal si kvůli tomu různé pomůcky a zkratky – a má s nimi oblepený monitor (to hlavně) a pár značek visí i na nástěnce. A taky je má v mobilu. Zdálo by se, že tam to bude ten nejmenší problém, ale bylo to právě naopak.
Ach, ta pracovní schůzka
Kolega je taky docela nervák, takže když má někde mluvit před lidmi, zpotí se z toho. Onehdy potřeboval ještě něco doplnit do své prezentace, tak mi volal. A já to hned neslyšela, takže jsem mu hovor oplatila asi po dvou minutách. Řekla jsem mu, co potřeboval – a měla jsem tím všechno za ukončené. Mělo mě varovat, když na mě chlapi, vycházející na konci schůzky ze zasedačky, divně mrkali.
A pak začaly narážky. Prý, jak to mám v posteli ráda. A jestli často. A jestli to nebolí. Těch pitomců, kteří měli takovéhle hemzy, bylo až moc na to, aby to byla náhoda. Tak jsem zašla za kolegou. A zajímalo mě, co se tedy stalo.
„No, já jsem tě přečet…“
„Jak, přečet? Vždyť jsi mi volal, ne?“
„No jo, ale jak jsem byl nervózní, tak jsem přečetl, kdo mi volá. Všichni se hrozně smáli.“
„A jak mě máš uloženou?“
Mlčel, uhýbal očima. A pak mi to na mobilu ukázal. Víte, co tam ten truhlík měl? Lenka anal.
Pracuju totiž v analytickém oddělení. Ach jo.
Tak jsem zašla za šéfem, vysvětlila mu situaci a požádala ho, ať ty nechutnosti trochu usměrní. Že já za tohle vážně nemůžu. A kupodivu je už docela klid. I když možná se už chlapi pobavili a přestalo je to bavit. Ale příjemné to teda nebylo, to vám řeknu.
