Článek
Vysvětlím – synovec je odmalička milovník přírody. A to všeho druhu. Však jsem taky hodná teta a už ve dvou letech lovil v našich tůňkách koňské pijavice – jeho máma to dodnes neví, ta totiž takovou havěť právě nemusí. Jenže synovec je pravý opak. Žádný pejsek nebo kočička – to by mu doma ještě asi prošlo. Potkany by choval… a taky štíry, sklípkany a šváby. Takové ty syčící, ty zbožňuje.
Neboj, Heli, on tě to nesežere
Což dělalo jeho mámě fakt, ale fakt těžkou hlavu. Desetileté dítě by asi mělo mít zvířátko, už jen kvůli tomu, aby se naučilo zodpovědnosti. Navíc, když ho moc chce… Dodnes nevím, jak se mi to povedlo, ale když jsme si s Helou sedly a probíraly, cože to z jeho dlouhého seznamu by byla ochotná chovat doma, skončily jsme u sklípkana.
Pavouci jí děsí, nemyslete si. Ale vysvětlila jsem jí, že starání o něj zase tolik není. Terárko se fakt nemusí otevírat každý den a když se na něj ještě dá zámeček, bude to fajn. A tak si mladej našetřil na všechno potřebné a sklípkan se slavnostně nesl domů. Hela překvapila, nařídila mu, aby si ho dal do pokojíčku tam, kde ho uvidí hned ode dveří. Pak mi to vysvětlila: „Jak přijdu z práce, hned ho zkontroluju, jestli tam pořád je. Jinak mě do toho bytu nikdo nedostane.“ Odvážná máma, klobouk dolů.
Teto, ona mi jaksi zdrhla
Idylka vydržela asi půl roku, už nevím přesně. Pak mi jednou po obědě volal synovec a chytal skoro hysterák. Jeho Fiora (neptejte se mě, kde na tohle jméno přišel) je pryč. Prostě v čudu. Vůbec to nechápe. Zapomněl tedy na zámek, ale… Ale ne, nezapomněl. A vlastně neví. Ale přece by si ho neotevřela.
No, na to bych tak úplně nevsadila. Už jsem zažila kousek, který přesně věděl, kudy mu jde do jeho příbytku průvan a neváhal s tím sklem pěkně lomcovat. Ony se tyhle mršky nezdají.
„Musíme koupit novýho, teto. Než máma dojde. No to by jí trefilo, to bych nepřežil. Pořád ho kontroluje, musí tam být.“
„A hledal jsi všude? Fakt? Mají rádi tmu…“
„Všude, teto. A ještě budu hledat dál. Ale jestli máma dojde domů a Fiora tam nebude, tak to nepřežiju.“
Představila jsem si Helu nejméně s infarktem, a nakonec jsme akci Zet provedli. Sice jsme museli do většího města a objeli dva zverimexy, ale koupili jsme (ne úplně toho samého, ale spoléhali jsme na to, že si ho Hela zase tak podrobně prohlížet nebude). A za pěkně mastnou sumičku, zlatí chovatelé, fakt – ti to mají obvykle docela rozumné.
Fiora II putovala domů a já každý den čekala na průšvih. Protože buď Fiora I na Helu někde vybafne a ta se kantne, nebo ji synovec najde dřív, což bude znamenat, že poputuje k nám domů (z čehož asi trefí manžela). No, nestalo se ani jedno. Fiora I se prostě odporoučela neznámo kam. Těžko říct, jestli to vzala třeba někam stupačkama, ale v paneláku nikdo žádné chlupaté osminohé monstrum nehlásil (a to se vsadím, že tohle by se rozneslo).
Naivně jsem si myslela, že se synovec časem mámě přizná, ale on nic. Máme to prý tajemství do hrobu – nemá prostě odvahu to mámě říct. A je fakt, že já taky ne. Tak to mám za svoje dobré skutky. Ale Fiora II už snad neuteče a prý to vypadá, že by mohla brzo dostat kámoše (tady si představte fakt velké uvozovky) v podobě axolotla. Ale to jsem zase v klidu – ten stupačkama čáru vážně nevezme.
