Článek
Když se tak probírám svým životem, patřilo asi k nejhorším obdobím to, kdy jsem byla na rodičáku s druhým dítětem a přišli jsme díky tchyni o střechu nad hlavou i spoustu dalších věcí. Šetřilo se všude. Že to tenkrát odneslo třeba veškeré zlato včetně svatebních prstýnků, je asi jasné. A taky moje sbírka knih i jiných věcí…
Snažila jsem se ušetřit, kde se dalo
Mým pravidelným denním heslem se proto staly slevy a výprodeje. Měla jsem zmapováno, kdy jdou jaké potraviny do slevy (což se dodnes liší obchod od obchodu) a chodila jsem na bleskové lovy. A taky jsem hodně chodila do sekáčů. Hlavně do dvou let věku dcery jsem milovala různé ty „hrabací“, kde člověk mohl za dvacet (nebo třeba i pět) korun vylovit z bedničky vážně pěkné kousky. Ne tedy, že by mě to až tak bavilo, ale když jsem si představila, kolik ušetřím…
A znáte to, děti rostou rychle, tohle prostě moc neusmlouváte. Leckdy jsem narazila na opravdu pěkný kousek, který byl za pár korun jen proto, že mu třeba chyběl knoflík, měl někde malou dírku apod. Tenkrát jsem se naučila i štupovat ponožky a dodnes se mi to hodí – moje zaštupované místo drží obvykle tak, že se dřív rozpadne zbytek ponožky okolo než moje „záplata“.
To nám sem ani nenoste
Ale dnes to mají asi lidé jinak, nebo nevím. Pomáhala jsem kamarádce třídit věci. Její slečna je už tříletá a další neplánuje, takže moudře usoudila, že oblečky, ze kterých už její princezna vyrostla, nemá cenu skladovat.
Vypraly jsme je, vyžehlily, poskládaly a tři plné tašky krásně vonícího miminkovského oblečení jsme odnesly do Adry. U nás totiž provozuje síť charitativních obchůdků.
„To nám sypte za roh do kontejneru na textil, nám to sem ani nenoste,“ spráskla ruce paní nad tou nadílkou.
„Vždyť je to krásně vyprané a vyžehlené,“ zděsila se kamarádka. Tolik práce s tím bylo…
„No jo, jenže on to nikdo nechce, se podívejte.“ Podívaly jsme se. Regálky s oblečením pro nejmenší děti doslova přetékaly vším možným.
„Jak, nechce?“nechápala jsem.
„Asi nikoho nebaví se v tom přebírat. Už jsme snížili cenu i na 15 korun kus a jestli se prodají třeba dvoje dupačky za měsíc, tak je to hodně. Lidé asi raději kupují nové, nebo nevím.“ To už jsem nepokrytě stála s otevřenou pusou. Nové? Vždyť to se bavíme o úplně jiných částkách. A to i když vezmu v úvahu různá Pepca a podobně (kde se navíc oblečení často překroutí už po prvním vyprání).
Tak jsme se zase sebraly a odešly. Nakonec si na inzerát přišla pro oblečení jedna maminka. Kamarádka ho nabídla asi za 300 korun (po předchozích zkušenostech už totiž zásadně nic nedává zdarma – jak se ukázalo, lidé si toho většinou neváží). A když se jí zeptala, proč nejde nakupovat do Adry, odpověděla prý, že by ji nebavilo se v tom přehrabovat.
A jak to vypadá, nebaví to asi nikoho. Podle mě jsme už jako společnost prostě moc bohatí, když si i nejzranitelnější vrstvy mohou dovolit opovrhovat způsoby, které by jim dovolily ušetřit na podstatných věcech.
Co si myslíte vy?
Autorský text
