Článek
„Bylo to poprvé a naposledy, co jsem byl v palírně,“ vypráví náš drahý příbuzný. „Mamka mě tam vzala, abych se prý něco naučil. Čuměl jsem na to tehdy jako puk. Velká káď na kvas a vedle ní postel. To by mě bylo nikdy nenapadlo. Ale co čert nechtěl, před námi pálil slivovici dobrý soused. A nabídl košt. A maminka koštovala a koštovala, až se prokoštovala na tu postel a nevěděla o světě. A bylo. Co teď?
Měl jsem se učit pálit slivovici. Neumím to, ale byla skvělá
Naštěstí mě majitel nenechal ve štychu. „Mladej, neboj. Šak já vás znám, vy ke mně už jezdíte 20 let. To bude v pohodě. Zvládneme to sami a udělám ti takovou slivovici, že vám rok nevydrží.“ Co tím myslel, jsem pochopil později. A co všechno tam okolo té kádě dělal, taky dodneška netuším, takže z učení nebylo nic.
Taková, že ani rok nevydržela
Když jsem mamku budil, ještě o světě pořádně nevěděla. Pořád chtěla pálit a museli jsme ji přesvědčovat tři, že už je hotovo. Nakonec se přesvědčit nechala, nasedla ke strécovi do škodovky a jelo se i se slivkou domů. Ale něco se jí v hlavě nějak přebralo a najednou se za jízdy dveře otvírají a ona vystupuje. Nikdy nezapomenu, jak po ní stréc drapnul od volantu, čapnul ji za límec a usadil zpátky.
Domů jsme už dojeli bez problémů. A ta slivovice? Podle odhadů našeho taťky to měla být (i s dárky pro všechny tetičky a strýčky) tak dvouletá zásoba. Nakonec to nevydrželo ani ten rok. Brzo k nám totiž chodila na košt celá vesnice. Ale když se mamky ptali, jak to udělala, neřekla. Dlouho si to nechávala pro sebe (vlastně ani nevím, jestli se kdy někomu pochlubila) a já to říkám až teď. Rád bych vám teda recept na tu slivovicu dal, ale nemám ho. Ale takovou jste ještě nepili, to vám garantuju.“
Zdroj fotografie: Pixabay
