Článek
A brzy zjistili, že jejich pomoc potřebuje v Srbsku psů mnohem víc. Píše se rok 1997 a Dejan se Světlanou jednou ráno narazili na drobné štěně, které někdo nechal ležet u výtahu jako nepotřebnou věc. Vzali ho domů, nakrmili, dali mu jméno… a tím to celé vlastně začalo.
Kde je jeden, tam je celá smečka
Velmi je to zasáhlo. Když pak potkávali další toulavé psy, nedokázali se jen tak dívat stranou. Začali je krmit, brali je k sobě a brzy pochopili, že je to něco, čemu se chtějí věnovat celý život. Mělo to ale jeden problém – jejich malý byt už díky všem těm nájemníkům navíc doslova praskal ve švech. A sousedé také nebyli příliš nadšení. A tak oba sbalili kufry, opustili ruch města a přestěhovali se na venkov do vesnice Čumić.
Tam vznikl útulek, o kterém se dnes mluví po celém Srbsku. Je to místo, kde nechtění psi dostávají druhou šanci a nádavkem také obrovskou dávku lásky. Po letech už Dejan ani nedokáže spočítat, kolik chlupatých duší jim prošlo rukama, ale jedno ví jistě – pomohli každému, kdo přišel. A takových 4 000 už jich prý bylo určitě.
Samotný proti tisícovce psů
Situace v Srbsku je přitom kritická. Lidé se často zbavují domácích mazlíčků tak lehce jako starého kabátu. Telefon mu zvoní skoro pořád. Každý den někdo žádá o pomoc a Dejan jen stěží říká „ne“. Nedá mu to a prostě pomáhá. Ví totiž, že pokud nepomůže on, nejspíš nepomůže nikdo.
A jakoby tisíc psů nestačilo, věnuje se také záchraně vlků, kterým v Srbsku hrozí vyhynutí (a to i přesto, že by tam měli mít podle všeho ideální podmínky). Chodí je krmit do hor, sleduje jejich výskyt a snaží se, aby tito majestátní tvorové z jeho milované země úplně nezmizeli.
Naštěstí v tom tenhle útulek není úplně sám. Lidé z celého Srbska – i ze zahraničí – do něj posílají peníze, granule, deky nebo jednoduše sami přijedou a pomohou, s čím mohou. Bez jejich pomoci by se to totiž opravdu zvládnout nedalo.
Zdroje info: Autorský text
