Článek
Pokud nejste v obraze, pojďme si trochu zrekapitulovat, o co jde: Soud v Náchodě se bude znovu zabývat žalobou ženy, která se během hospitalizace v broumovské nemocnici pokusila o sebevraždu skokem z okna. Bylo to už podruhé, díky té první se tam totiž dostala. Ale o tom později. Požadovala přes pět milionů jako náhradu újmy, ale justice jí dosud dávala košem. Až Ústavní soud celé tohle kolečko zastavil a zavelel: vraťte to k projednání, nemocnice možná pochybila.
Když léčíte tělo, ale duše zůstane stranou
Událost se stala v březnu 2015. Žena byla přijata na internu poté, co podle všeho užila vyšší dávku léku, než jakou jí předepsal lékař. Personálu řekla, že o sebevraždu nešlo. A bylo vymlouváno. Lékaři jí uvěřili, nevolali psychiatra, neprovedli psychologické vyšetření a dali ji na běžný pokoj. Sice se prý o její přesun na specializované oddělení zajímal, ale tam nebylo místo. A když není místo, není pacient, jak je vidno. Jenže pár dní poté žena vyskočila z okna.
Ústavní soud to ovšem řekl jasně: pokud zdravotníci vědí, nebo mají vědět, že existuje riziko sebevraždy, musí přijmout preventivní opatření. Stačí už zvýšený dohled, přeložení na specializované oddělení nebo nouzové předepsání antidepresiv – prostě něco. Nelze se v takovém případě spoléhat jen na interní vyšetření a tichý předpoklad, že „když to popřela, tak je to v pořádku“.
Protože kdo se o tuhle diagnózu jen maličko zajímal, ten ví, že to prostě k téhle nemoci patří. A ruku na srdce – vy také hned doktorovi vyjmenujete všechny své hříchy, když se vás ptá? Nebo máte tendenci si své chování trochu přikrášlit a idealizovat? Že to není tak závažné… U sebevraždy to asi ne, ale principiálně je to úplně to samé. A mimochodem – u některých léků vás může nehezky rozhodit i to, když doktorovi nahlásíte o pět kilo nižší váhu „aby neřekl“. Nu, on sice neřekne, ale za následky pak zodpovídáte vy. Ale to jsem odbočila.
S léčbou duše si zatím příliš poradit neumíme
A tady si dovolím osobní poznámku. Podle mě bylo jednání ženy zcela v právu. Dostala totiž jen poloviční pomoc. Ošetřili její zraněné tělo – ale duši, tedy primární příčinu toho, co se stalo, nikdo neřešil. A to v době, kdy tvrdíme, že psychické zdraví je stejně důležité jako fyzické (uznávám, případ se stal v roce 2015, ovšem rozhoduje se o něm teď).
Ale když má člověk záchvat duševní krize, pošleme ho na internu a spokojíme se s tím, že „to asi bude dobré“. Nedostatek míst na specializovaných odděleních nesmí být záminka k tomu, aby se nic nedělo. Tahle žena pomoc nedostala, a proto se soudí. A podle mého naprosto oprávněně. A nejspíš ne jen pro sebe. Chci věřit, že dnes už by se jí ve většině nemocnic pomoc dostala. Ale tam, kde stále převládají zastaralé stereotypní názory, by se mohl alespoň trochu někdo chytit za nos.
Co mě na tom všem ale šokuje nejvíc, jsou lidé. Jejich bezcitnost, arogance a slepota vůči problémům jiných. Tady je pár komentářů z diskuzí:
„Kocourkov. Žena se chce zabít a pak za ten pokus žaluje někoho dalšího a chce za to peníze. Nemocnice a pojišťovna by měla žádat náhrady za zpackanou sebevraždu, protože s tím měly zbytečné výdaje.“
„Už je to několik let, co se dvakrát pokusila o sebevraždu. Vidina možného finančního odškodnění ji drží při životě, žádné další pokusy o sebevraždu nebyly.“
„Tak když se chtěla paní zabít, tak proč to neudělala? Měla plno možností, teď jí z deprese pomůžou miliony od nás všech?“
A víte co, tady bych to asi uzavřela. Mohla bych napsat dalších pět odstavců o tom, jací někteří lidé jsou a jak to asi působí na ty, kteří aktuálně něčím podobným trpí. Opravdu stále žijeme v době, kdy se člověk musí stydět za to, že s jeho mozkem není něco v pořádku? Zvlášť když za to nemůže?
Ale pokračovat nebudu. Obrázek si nejlíp uděláte sami. Děkuji za přečtení.
Zdroje info:
