Článek
Prostě z principu. Tohle za nás nikdy nebývalo. Tečka. Takže když bylo nutné košíčky přece jenom zavést, bylo ve sborovně k vidění ledacos – od překvapených pohledů přes nervózní smích až po obavy, že to někdo zneužije. Inu, jsme za polovinou druhého školního měsíce a nastal čas na report.
Sborovna zůstala v šoku – naštěstí
Když se řekne šok, asi si představíte něco negativního. Jenže to může být klidně i ten opačný. Školník chtěl seznam zdemolovaných věcí, které musí pořídit znovu, od kolegyně zase padl dotaz na nadspotřebu. Inu, musela jsem zklamat oba. Nikdo nic nezničil a pomůcek ubývalo tak nějak přiměřeně – pár do týdne, což je na školu s cca 600 žáky zanedbatelné číslo.
Zdánlivě jednoduchá věc – pár vložek a tamponů – se tak ukázala ne jako symbol nějakého plýtvání nebo výstřednosti, ale jako symbol respektu a normálnosti. A upřímně – tohle prostě nikdo nečekal. Nebo skoro nikdo, ať moc nenadsazuju. Ne v době, kdy se mluví o tom, že jsou děti stále horší, ničeho si neváží a práce s nimi je za trest… Znáte to.
Co to vypovídá o dětech
Upřímně? Tenhle malý experiment je podle mého mínění ve skutečnosti krásnou zprávou o tom, v jakém prostředí naše děti vyrůstají.
Žádné rabování, žádné „kdo urve víc“. Jen přirozené přijetí toho, že nám někdo něco nabízí pro případ nouze. Stejně jako když si v erárním třídním tužkovníčku půjčíte tužku nebo propisku prostě proto, že ji zrovna potřebujete.
To, že nikdo nic neničí, ale podle mě není samozřejmost. Je to vizitka prostředí, které dětem dáváme. Děti se totiž učí především tím, co vidí kolem sebe – jak se k nim chováme, jak se chováme k sobě navzájem, jaké klima panuje doma i ve škole.
Možná se ptáte: „A co když to někdo schválně zničí?“ nebo „Co když si někdo nabere všechno?“ Jenže i to má své důvody. Je to způsob, jakým s námi naši žáci komunikují.
Demolování bývá způsob, jak dítě vyjadřuje emoce, se kterými si neví rady. Někdy je to jen zvědavost – klasické „co to udělá, když…“. A jindy to může být volání o pozornost, protože doma nebo třeba ve třídě jí prostě nemá dost (přičemž o tom, co je dost, můžeme samozřejmě debatovat).
Rabování zase někdy vypovídá o pocitu nedostatku nebo chudoby – nejen materiální, ale i emoční. Dítě si bere víc, protože má pocit, že „teď je to zdarma, ale zítra to tady už nebude“. Takové chování ale nespadne z nebe – formuje ho prostředí, které jsme mu sami vytvořili. A možná mu to v té chvíli i trochu pomůže. Kdo ví. A možná mu stačí ta myšlenka, která říká: „To je hezké, že na nás někdo myslí.“
Takže až zase někde uslyšíte něco o nevychovaných dětech, které si ničeho neváží, vzpomeňte si na náš experiment. Netvrdím, že se nikdy nestane, že najdeme košíčky rozbité nebo vyprázdněné. Ale ty šílené předzvěsti každého zničeného košíčku a jeho obsahu se rozhodně nenaplnily. To mi věřte.
Zdroj: Autorský text a zkušenost
