Článek
V nové knize Už dlouho šlapu po světě, kterou sepsal s publicistou Tomášem Malečkem, totiž mnohdy úplně poprvé mluví o věcech, které doposud držel spíš pod pokličkou. A jedno z největších odhalení se bezpochyby týká toho, jak se vlastně ocitl na tomto světě. Podle všeho se to totiž vůbec stát nemělo.
Maminka měla raději umění než rodinu
Vlastně o tom mluví až s nepřirozeným klidem – ovšem měl 80 let na to, aby se s ním srovnal, takže to vlastně lze pochopit. Sám píše, že jeho maminka byla umělecky založená žena. Zpívala v operetě, psala poezii a rodinný život ji příliš nelákal (tím se nikdy netajila).
Přesto se poměrně brzy provdala a ve dvaceti už měla první dítě. Jenže brzy zjistila, že mateřství není právě její parketa. A když znovu otěhotněla, jednoduše zpanikařila a rozhodla se, že další dítě nechce. Na klinice dostávala chininové injekce, které měly těhotenství ukončit. Nestalo se tak, a jako druhé dítě se jí narodila dcera Jiřinka. A o pár let později se stejný scénář opakoval i u Jaroslava.
Tomu později podrobně popsala, jak se vše odehrálo: „Maminka prý tomu doktorovi opakovala, že má pocit, že její těhotenství pokračuje. On ji ale uklidňoval slovy: ‚Klid, paní Uhlířová, ten plod se vstřebá.‘“ Jenže jak se ukázalo, neměl tak úplně pravdu – a tak se narodil Jaroslav Uhlíř (v září 1945, kdybyste to chtěli přesně).
Porod mezi patry činžáku
Když jeho rodiče šli do kina Aero, maminku cestou zpátky domů přepadly porodní bolesti. Nestihli ani zavolat sanitku a Jaroslav tak přišel na svět přímo v mezipatře činžovního domu na Žižkově. „Svěrák vtipkuje, že jsem nedonesený – narodil jsem se někde mezi druhým a třetím patrem,“ směje se dnes skladatel.
Mimochodem právě se Zdeňkem Svěrákem se objevuje asi nejčastěji. Jsou totiž velmi dobří přátelé a prý se za celou tu dobu, co se znají, pohádali jen jednou. Pro CNN News to okomentoval takto:
„Nelíbila se mi tam jedna pasáž z jeho textu: Máš závoj z oblaků, kaštánku můj. Požádal jsem Zdeňka, aby toho kaštánka změnil, on ale trval na tom, že to tam zůstane. Nemluvili jsme spolu kvůli tomu asi dva měsíce, bylo to strašný. Pak jsem mu napsal dopis a usmířili jsme se,“ řekl tehdy.
A jak vlastně celý spor dopadl? Pravdu měl nakonec Jaroslav – uznává, že nová trojice slov sedí v refrénu mnohem lépe:
Chválím Tě, země má
Tvůj žár i mráz
Tvá tráva zelená
Dál vábí nás
Máš závoj z oblaků
Bílých jak sníh
Hvězdo má, bárko zázraků
Na nebesích
Ať před mou planetou
Hvězdný prach zametou
Zdroj: Autorský text
Životní příběh Jaroslava Uhlíře – Už dlouho šlapu po světě, Maleček Tomáš, Cosmopolis, 2025
