Článek
A stejný proslov měla i pro moji mamku. Té jsem jako dítě nesčetněkrát předhazovala, že babička má kaši prostě lepší a proč to neumí jako ona. Že z toho byla nešťastná, se nedivím. Ale ona zase uměla a umí tolik jiných dobrých věcí, že si to snad tak osobně nebrala.
Babiččin trik na jemnou krupičku
No a stejně u krupicové kaše pokračovala babi i pro moje děti, tedy její pravnoučky. Jenže před pár lety zjistila, že už to prostě nejde. Ruce už jí tak dobře neslouží – nedokáže do nich pořádně vzít ani vařečku a když má donést hrnek, raději si ho položí na vozík.
Jenže pravnoučata, i když už docela velká, chtějí její oblíbenou krupicovou kaši pořád. A tak se stalo, že mi ten trik nakonec prozradila.
Babiččina krupicová kaše byla legendární
„Oni zítra dorazí, že jo?“ zeptala se mě jednoho večera. Přikývla jsem. Tentokrát jsme přijeli každý zvlášť – děti měly holt ještě nějakou akci, takže na návštěvu k babi a prababi (obě bydlí v jednom domě) přijely o den později. „Tak vezmi půl hrnku krupice, zalij to hrnkem mléka a dej to do lednice.“
„A proč?“ nechápala jsem.
„Chtěla jsi přece vědět, jak to dělám, ne? A to je ono – když se krupička předem namočí, je potom jako hedvábí.“
„A to jsi tak dělala vždycky?“ napadlo mě. Vždyť kolikrát jsme přišli neohlášeně a vždycky kaše byla.
„Přesně tak, vždycky jsem měla v lednici misku s krupičkou – pro jistotu.“
„A co když jsme nepřišli?“
„Tak se vyhodilo, no. Slepice se holt měly,“ usmála se babička.
A víte, co? Já to později doma zkusila. Nechat přes noc krupičku namočenou a druhý den si udělat kaši. A je to neuvěřitelný rozdíl. Celý recept chtěl navíc jen jednu jedinou ingredienci – čas. A je pravda, že toho měla naše babi vždycky dostatek. A taky předvídavosti. A přiznejme si – určitě jí dělalo pořádnou radost, že byla v něčem lepší než naše mamka – její dcera. Protože to je nějaká kuchařka! Svede všechno od domácího listového těsta až po pětipatrové dorty, za které by se nestyděli ani v luxusní cukrárně. Ale to už je docela jiná kapitola…
Jen krupice a mléko - víc není třeba
Krupicová kaše – jak se ze svátečního jídla stal pokrm pro děti
Tak – a když už víte, jak na poctivou krupičku, která bude do krku klouzat jako hedvábíčko, pojďme se podívat i na trochu její historie. V minulosti šlo totiž o pokrm, který měl slavnostní význam a podával se i při největších svátcích roku.
Naše praprababičky ji vařily s medem, sypaly skořicí nebo perníkem a říkaly jí povětšinou „krupica“. Někde se přidával mák, jinde povidla nebo sušené ovoce – příslovečnou tečku pak všemu dávalo rozpuštěné máslo. Mimochodem – kakaový posyp je vynález až novější. S Grankem se krupičná kaše začala podávat až v roce 1979. Dřív by vám o něčem takovém ani nesnilo.
krupicová kaše s Granke je poměrně nová záležitost
Je ovšem velmi zajímavé, že ještě před sto lety šlo o svatební jídlo. A na Valašsku dokonce nesměla chybět na štědrovečerním stole. Tam se jí říkalo jednoduše „Ježíškova krupička“ nebo také „šrotka“ (v té neměl chybět šrot nebo šrotná mouka, jak už její název napovídá – jinak byl však princip přípravy úplně stejný). A jedla se s medem, aby rodinu v příštím roce provázela láska a hojnost.
Chudá i bohatá verze
Kaše se vařila z různých surovin. Ti zámožnější používali jemnou pšeničnou krupici, chudší rodiny sáhly po tzv. šrotné mouce. To byla vlastně hrubě mletá pšenice se vším všudy. I tak chutnala báječně. A někdy se oslazovala i rozemletými sušenými hruškami nebo švestkami – tomuhle posypu se dodnes říká prachanda a pokud na ni narazíte třeba na tradičním jídelníčku v některém z krásných českých historických skanzenů, opravdu doporučuju k vyzkoušení.
Prachanda z rozemletých hrušek je k oslazení krupičky perfektní
Jak se připravovala
Postup byl jednoduchý: do vroucího mléka (často naředěného vodou – to záleželo na tom, jak majetní jste byli) se za stálého míchání sypala mouka nebo krupice. A míchalo se tak dlouho, dokud nevznikla hustá, voňavá kaše. Každá rodina na to ovšem měla svůj fígl. Jedni ji dělali hodně řídkou – skoro jako polévku, jiní naopak hustou, aby v ní „stála lžička“ a strávníci se pořádně nadlábli. Doprostřed talíře se pak obvykle položil kus másla a jeho okolí se zakáplo medem.
Z dávného pokrmu dnešní pochoutka
Dnes je krupicová kaše brána jako rychlá večeře pro děti. Proč by také ne, když je na stole doslova za pár minut? Ale až ji zase budete někdy připravovat, vzpomeňte si na to, že ještě před sto lety šlo o sváteční jídlo, které se vařilo maximálně jednou týdně, a v některých rodinách třeba jen o Vánocích. Možná i proto má tolik z nás kaši spojenou s teplem domova a pocitem bezpečí. Nejen proto, že jsme ji dostávali jako děti, ale proto, že tenhle pokrm jako takový v našich končinách prostě tuhle pověst má.
Moderní kaše z ovesných vloček jsou prý zdravější, ale chutí na naši krupičku z dětství rozhodně nemají
A mimochodem – pokud ji chcete upgradovat zase na pokrm pro dospělé, zkuste do ní přidat třeba zbylý vaječňák nebo pár kapek rumu. K němu doporučuju ještě oříšky a rozinky. Jako dezert po lehkém obědě se určitě uplatní výborně – věřte mi.
A ještě mám otázku – jste míchací nebo okrajový typ? My to máme v rodině tak půl napůl – půlka kaši odebírá pěkně od okraje směrem doprostřed (tak to mám třeba já) a druzí ji před konzumací nejdřív řádně zamíchají, aby se její chutě prolnuly (na tenhle způsob nedá dopustit třeba můj manžel). A co vy?
Zdroj: Autorský text a zkušenosti
Náš Tradinář - Kronika rodinných tradic, svátků a radostí, Martina Boledovičová a Monika Kindlová, Smart Press, 2020
Staročeské umění kuchařské, Čeněk Zíbrt, Dauphin, 2011
Evoluce českého jídla, Christian Szabo, Argo 2024
