Článek
Mikronésie, Karolínské ostrovy, ostrov Ponape – kdybyste ve středověku chtěli poslat pohled svému kamarádovi, žijícímu v sídlišti Nan Madol, zněla by adresa právě takhle. A pokud byste chtěli tuhle zajímavost navštívit osobně, doporučili bychom vám let mířící na Honolulu, odkud už se na Ponape snadno dostanete. Jenže dostat se neznamená i navštívit – ale o tom až za chvilku.
Nan Madol - kamenná krása, která překonala staletí
Kromě nádherné sopečné krajiny, s bujnou vegetací a příjemným vlhkým klimatem, je hlavním lákadlem oblasti právě Nan Madol (dnes už patřící i pod ochranu UNESCO). Tento komplex vyrostl v období 13.–15. století, a to pod patronátem panovnické Saudeleurské dynastie. Tedy abych byla přesnější – jde o nejrozšířenější teorii, která se k této nevšední stavbě váže.
Dnes už dávno zaniklý národ potřeboval pro své světské i duchovní vyžití mnohem více místa, než poskytoval relativně malý ostrov Ponape. Postupně proto vzniklo 92 malých ostrovů a ostrůvků. Celý komplex obepínaly až devět metrů vysoké zdi, na samotných ostrovech pak stály samotné stavby, a to za pomoci čedičových sloupů dopravovaných sem z ostrova.
Ještě dnes jsou zde k vidění chrámy a hrobky, ovšem náznaky lidských obydlí jsou spíše nejasné. Dodnes se tedy vedou živé diskuse o tom, k čemu Nan Madol vlastně sloužil. Opuštěn byl na konci 15. století. Podle pověsti stál za vším bůh hromu, mnohem pravděpodobnější je však dobyvačná návštěva sousedů ze sousedního ostrova Kosrea.
Tam, kde sídlí duchové
Dnes je tato oblast kompletně opuštěná, domorodci vás však na svých člunech rádi vezmou na zajímavou vyjížďku po kanálech, z nichž si všechny velkolepé stavby opravdu dobře prohlédnete. Od výstupu na pevninu vás však budou zrazovat – v Nan Madolu totiž prý straší. Pokud je k menšímu ústupku přesto přemluvíte (a bez požehnání náčelníka to nepůjde), postupujte jen s největší opatrností. Rozvaliny totiž nejsou nijak udržované.
Kdo sem nanosil tisíce tun kamene?
Největší záhada je samotná stavba. Nan Madol je totiž z větší části vystavěný z obrovských čedičových bloků, které mnohdy váží i desítky tun. Jenže háček je v tom, že nejbližší lom je k mání až na opačné straně ostrova. Jak je tedy možné, že někdo dokázal takové kvádry dopravit přes moře a ještě je sestavit do tak působivých staveb? Teorie o vlečení kamenů pod vodou nebo jejich plavení po bambusových vorech působí spíš jako pohádka než jako možné vysvětlení – ale přesto je v odborné literatuře najdete. Nicméně o tom, jak to bylo doopravdy, vlastně nikdo nic netuší. A jde o stavbu opravdu impozantní – tady máte pár čísel pro představu:
- hrobka nejvyššího Saudeleura (nejrozsáhlejší budova, pravděpodobně jde o monumentální pohřební komplex) – cca 80 × 60 metrů
- výška zdí u této hrobky je přes 8 metrů
- vnější zdi mají tloušťku cca 1,8 až 3 metry
- výška zdí v Nan Madolu se pak obecně pohybuje mezi 5–8 metry, nejvyšší budova se však tyčí až do výše 15 metrů
- celkově je pak zastavěna oblast o výměře cca 1,5 km × 0,5 km
Podle odhadů mohlo v Nan Madolu žít až tisíc lidí (mimochodem krásnou mapku najde dole v odkaze na ArcheologyMag – já ji sem dát nemůžu kvůli autorským právům). Část ostrůvků údajně sloužila jako obytné plochy, jiné prý byly pohřebištěm pro vládce a šlechtu. Jenže – žádné kostry ani jasné stopy po hrobech se tu nenašly. Zůstaly jen čedičové zdi vyplněné korálovou drtí, dnes porostlé hustou vegetací.
Vše zničila bomba svržená na Hirošimu
A právě tahle nejasnost dala vzniknout legendám. Místní obyvatelé tvrdí, že v ruinách sídlí duchové dávných vládců, kteří nechtějí být rušeni. Sami se komplexu vyhýbají. Turisty tam nechtějí a vědce také ne. Pokud někdo touží Nan Madol prozkoumat, musí získat povolení od domorodého náčelníka, což opravdu není jednoduché.
Japonci, kteří oblast ovládali před druhou světovou válkou, však na nějaké zákazy příliš nedbali, takže tu několik výzkumných expedic podnikli. A právě při nich prý objevili platinové rakve se záhadnými kostrami a vše odvezli. Jenže nálezy prý skončily v Hirošimě – a tam je zničila atomová puma.
Ano, když 6. srpna 1945 dopadla na Japonsko první atomová bomba, brala lidem nejen životy (přímo zabila odhadem 70 000–80 000 lidí, do konce roku pak kvůli popáleninám, zraněním a následným nemocem celkový počet obětí stoupl na asi 140 000), ale podle všeho i kus pořádně záhadné historie. Zda to byla pravda, nebo ne, se už nikdy nedozvíme – v následném poválečném chaosu totiž vzalo mnoho spisů a dokumentů za své (mimochodem i proto se dnes počet obětí této hrůzy spíše odhaduje).
Zastánci konspiračních teorií mluví dokonce o podzemních tunelech, zrcadlově obráceném „Městě mrtvých“ a o tom, že Nan Madol má spojitost s mimozemšťany. A ti, kdo si v takovém tajemnu právě nelibují, vyhlížejí dalšího Pavla Pavla, který by dokázal rozluštit záhadu Nan Madolu stejně šikovně, jako poodhalil tajemství pohybu soch na Velikonočním ostrově (zjistil, že domorodci sochou kývali ze strany na stranu pomocí lan, takže postupovala vpřed, podobně jako když člověk přenáší jednoduše váhu z nohy na nohu – vše velmi dobře popsal v knize Rapa Nui: Jak chodily sochy moai na Velikonočním ostrově). A nám nezbývá, než doufat, že se ho brzy dočkáme.
Zdroj: Autorský text
Ostrovy krásy, lásky a lidojedů. Díl druhý, Miloslav Stingl, Jota, 2013
Ostrovy mrtvých měst, Miloslav Stingl, Jota, 2015
365 divů světa, Kein Schutzumschlag, 2019
Světové klenoty UNESCO, Jan Pohunek, CPRESS, 2020
Rapa Nui: Jak chodily sochy moai na Velikonočním ostrově, Pavel Pavel, Olympia, 2 000
