Článek
Je takový vysoce funkční, jak se říká – odmaturoval a pak se dokonce pustil do studia vysoké školy – obor programování a podobně. Zajímá ho to, rozumí tomu a má talent. Jenže když si hledal brigádu, aby nám přece jen trochu pomohl se školními výdaji, které nebyly právě malé, narazil. A ne jednou. Vždycky to skončilo odmítnutím, i když důvod mu nikdo napřímo neřekl.
Zlomový okamžik: smazat, nebo nesmazat?
Není těžké domyslet si proč. Když do životopisu napíšete, že máte autismus, většina zaměstnavatelů dá ruce pryč. Ne proto, že by měli něco proti postiženým, ale prostě proto, že se bojí – neví, co čekat, jak reagovat, co s tím. Mají to za neznámou věc – a tak se jí raději vyhnou.
Jednoho dne už toho měl syn dost. Přišel za mnou a řekl: „Mami, chci to z CV vyhodit. Už mě to unavuje. Nikde mě nechtějí.“ Upřímně, zabolelo mě to. Celá ta léta jsme se snažili, abychom se s touhle diagnózou poprali se ctí – a on ji chce teď jen tak vyškrtnout.
Hodinu jsme o tom mluvili. Snažila jsem se mu vysvětlit, že pravda se nemá schovávat a že zaměstnavatel si rozhodně zaslouží vědět, koho si do firmy pozve. Že to není slabost, ale součást jeho osobnosti – té, která z něj dělá člověka, jakým je. A že se určitě jednou karty obrátí v jeho prospěch – koneckonců, má za sebou různé úspěchy a jednou se určitě najde někdo, kdo ocení jeho práci.
Jenže pak jsem se se svým dilematem zmínila na jednom srazu lidí se stejnými potížemi a zůstala v rozpacích. Mnoho rodičů mi totiž tvrdilo pravý opak. Prý není povinnost to uvádět a ani by se to dělat nemělo.
Dva světy, dva názory – a teď si vyberte
Podle mě je upřímnost základem důvěry. Navíc zákon dává firmám možnost zaměstnávat osoby se zdravotním znevýhodněním v rámci kvót, takže by to teoreticky mohla být i výhoda. Jenže se na to podle všech dívají i jinak. Jako na nálepku. „Asperger není překážka. Když to napíšete, uděláte z toho problém, i když ve skutečnosti o nic nejde,“ zněl jeden z názorů. Spousta lidí je prý různým způsobem „odlišných“ a na pozicích v IT se mnohdy doslova kumulují. Ale nikdo se jich na žádnou diagnózu neptá. Stačí, že dobře odvedou svou práci.
Když o tom přemýšlím, možná jsem mu touhou po „upřímnosti“ nechtěně uškodila. Lidé se často zaleknou diagnózy, kterou neznají, místo aby se podívali na člověka jako na unikátní osobnost.
Možná tedy není potřeba psát všechno hned do CV. Není to žádné zatajování – jen snaha dostat šanci ukázat, co v člověku je, dřív než ho někdo zaškatulkuje. Co si o tom myslíte vy?
Autorský text, podle příběhu kamarádky
