Článek
„Kocky?“ opakoval prodavač s mírně zmateným výrazem. „Ne mít, nevědět.“ Mimochodem, tu mezeru tam píšu schválně. Náš pan prodavač opravdu říká nejdřív ne a potom mít. Nikdy se to nenaučil spojit dohromady.
„Ukážu,“ osvítilo mě a vytáhla jsem mobil. Našla jsem, co jsem potřebovala, a ukázala mu to. Pochopil to hned. „My zařídit. Vy zítra určitě přijít.“ Tak jsem mu to slíbila. Stejně se mi nikam jinam nechtělo a jeden den to snad ještě vydržíme.
Rovnou celý regál pro kočky
Druhý den jsem se zastavila znovu – a skutečně, stelivo na mě čekalo! Jo, a kdyby jenom to – přibyl rovnou celý regál pro kočky. Konzervy, granule a nějaké hračky. Nechápu, kde to tak rychle všechno sehnali. Koupila jsem jedno balení, poděkovala a šla spokojeně domů, ráda, že už nebudu muset shánět kočkolit někde daleko.
Příběh by tady mohl skončit, ale osud tomu chtěl jinak. Jo, tak už to u takových každodenních drobnůstek bývá, ony totiž někdy přerostou v něco víc.
Nový hit na našem sídlišti
„To pro vás,“ strkal mi při další návštěvě prodavač do ruky moje oblíbené mochi knedlíčky, které jsem tam už několikrát vyjedla. Mají na obrázku sakuru a uvnitř je fazolová pasta. Jo, ty já můžu.
„Ne platit. To dobrý nápad, všichni kupovat,“ ukazoval na stelivo.
„Móc koček,“ usmála jsem se a rozhodila rukama, aby mu bylo jasné, že tedy na sídlišti to tak vážně je. Trochu kulil oči a děkoval.
Musela jsem se smát. Přišla jsem jen pro obyčejné stelivo, a nakonec jsem zavedla nový produkt v místním obchodě. Možná bych si za to mohla účtovat provizi… Tak si říkám, co mi doma ještě chybí, že bych to sem taky zkusila propašovat.
Tenhle pán je prostě moc fajn, i když u něj občas domluva trochu skřípe (jeho děti už ale mluví perfektně). Chodím za ním prostě ráda – ten nákup je jen taková vedlejší položka. :)
