Článek
Byli tady. Powerwolf. Byli tady, a já tam nebyla. Kruci. No, šutr je šutr, s tím nic neuděláte, když se někdo neumí koukat pod nohy. Kdybych to měla za rohem, tak neřeknu, ale přes půl republiky… Ale tedy už vím, že jsem to raději doma neměla říkat. Fakt ne.
Lístek vydražíme, půjde to na kočičky
Zmínila jsem se o tom v naší „kočičácké“ skupině (chápejte, partě kočkocvoků, co pomáhají místnímu útulku) – a dostali jsme nápad. Na facebookovém profilu jsme vytvořili aukci s tím, že všechny peníze půjdou na ty naše kočičáky. Mně by ta vstupenka jinak stejně propadla, tak co.
Volala jsem to i domů – máme takový zvyk, že si vždycky během nějakého odpoledního kafíčka zavoláme. Pijeme ho pěkně spolu – teda alespoň přes telefon s hlasitým odposlechem. Ale i tak je to fajn. Jenže teď tam kromě mámy a táty byli i jiní příbuzní. A hned se toho chytil jeden z nich.
„Jo, tak to já bych šel, ale nic ti platit nebudu. Stejně by ti to propadlo.“
Připomněla jsem mu, že už s tím lístkem mám plány. Na to ale nechtěl slyšet.
„Přece to nedáš na nějaký prašivý kočky. Já bych jel, jinak se tam nedostanu, dyť nemám za co.“
Jo, kdybys nekupoval pořád nějaké blbosti a neměl otevřené tři kreditky, tak bys na to měl, pomyslela jsem si jízlivě. Řekla jsem, že to prostě nepřipadá v úvahu, a považovala téma za uzavřené. Koneckonců je to moje vstupenka. Stejně tak jsem si předtím poradila s vlezlou tchyní.
Příbuzný se mnou nemluví a máma taky skoro ne
Za chvíli jsem zavěsila, protože domů přišel jeden potomek a dožadoval se oběda. To jsem musela vystřelit, protože hrozila omáčková krize. Abych vysvětlila – tohle dítko je omáčkové. Je schopné si nabrat tři kolínka a na to klidně tři naběračky kuřete na paprice nebo čehokoliv podobného. Pokud jsem tedy nechtěla, aby na zbytek rodiny zbyla jenom ta kolínka, musela jsem se chopit naběračky sama.
Nicméně tím to neskončilo. Za půl hodiny mi volala máma, že je příbuzný strašně naštvaný, že mu prý nechci nic dopřát, a co si o sobě myslím. A že bych mu to přece mohla dát, že o nic nejde. Já namítla, že jde – o ty kočky. A taky o princip. A tečka. Ale to se nesetkalo s pochopením. Vyčetla mi, že chci, aby zase měla migrénu, protože to teď prý bude poslouchat pořád dokola, a že jsem vždycky měla blbé nápady.
„OK, píšu si,“ ukončila jsem hovor a típla telefon ten den už podruhé
Na kočičky se nakonec vybralo přes 800 korun (sice o dost míň, než byla původní cena vstupenky, ale nevadí). A i když už od téhle události uplynul přes měsíc, když volám domů, cítím vždycky na druhé straně dusno. Na Vánoce se tam vůbec netěším. A teď mi řekněte – jsem fakt tak sobecká potvora?
