Hlavní obsah
Lidé a společnost

(Ne)vážně o řopících aneb urban legend pro turisty

Foto: Olgierd Pstrykotwórca / Wikimedia Commons / CC BY 2.0.

Opevnění, které mělo chránit republiku, ale zůstalo jen v základech, vám asi nemusím blíže představovat. Je ale vtipné, kolik o něm koluje větších či menších nesmyslů.

Článek

Československé pohraniční opevnění bylo v roce 1938 jedním z nejambicióznějších vojenských projektů své doby – to asi nelze popřít. Dnes po něm zůstávají nejen kompletní bunkry, ale i nedokončené stavby, v nichž můžete zahlédnout (s trochou štěstí) rozestavěné betonové skelety. A sem tam po nich taky zbyla už jenom ta jáma.

Prý jsou nezničitelné

Němci by je prý jen tak nezdolali,“ říká se. A něco na tom bude. I když pevnosti nikdy nesloužily ve skutečném boji, jejich odolnost byla testována při cvičeních, demolicích i během druhé světové války. Není tajemství, že Němci část opevnění zkoušeli podminovat a analyzovali tak jeho slabiny – někdy úspěšně, jindy ne.

Ale kolují i legendy o tajné přísadě do betonu, která měla bunkry učinit nezničitelnými. A co je na tom pravdy?

Foto: Hadonos / Wikimedia Commons / CC BY-SA 3.0.

Mýtus o tajné přísadě do betonu

Jednou z legend, která se o opevněních traduje, je příběh o profesoru Stanislavu Bechyňovi a jeho tajné složce, kterou přimíchával do betonu. Vypráví se, že tento významný odborník na betonáž měl vždy přijít ke směsi, nalít do ní obsah lahvičky a odejít, aniž by komukoliv prozradil, co do betonu přidal (předtím prý navíc vše řádně zamíchal). A nikomu až do konce života své tajemství neprozradil. A co bylo v té lahvičce? Přísada, která měla údajně zajišťovat nebývalou pevnost bunkrů.

Jenže – je to pravda, nebo jen zajímavá historka pro turisty? Asi už tušíte, jak to asi bude, přesto tenhle mýtus mezi lidmi pořád koluje. Takže jasně a stručně: Prakticky vzato je tahle teorie spíš úsměvnou legendou než realitou.

Opevnění se stavěla v různých oblastech Československa současně, každý den se betonovaly nové a nové bunkry na různých místech. Profesor Bechyně by tedy musel být něco jako Santa Claus, který by objížděl všechna staveniště a osobně dohlížel na každý objekt. Navíc jedna míchačka rozhodně nestačila na celý bunkr, takže tajemná lahvička by musela nějak proputovat i mezi jednotlivými vrstvami. Ne, to nezní ani jako dobrý námět pro sci-fi knížku, když se nad tím takhle zamyslíte.

Foto: Hubert Kororo / Wikimedia Commons / CC BY-SA 4.0.

Ve skutečnosti byla pevnost bunkrů zajištěna standardizovanou betonovou směsí s přesně daným složením a kvalitní ocelovou výztuží. Žádná kouzla, žádné tajné přísady – jen precizní inženýrství. Inženýrství, které by nám tehdy mohl kdekdo závidět.

A ještě jedna historka…

Na tohle téma jsem slyšela jinou historku – možná je to jen další vojenská srandička určená zelenáčům, ale průvodce, který nás po pár krásných řopících provázel, se dušoval, že mu strýc, který na stavbě pracoval, říkal tohle:

Jednou si prý jeho kolega do betonu určeného na řopík řádně odplivl. Viděl to nadřízený a hned rozkázal celou dávku zlikvidovat – prý, aby to neohrozilo kvalitu.

Provinilec pak celou várku musel uhradit ze své výplaty.

Tak nevím – že by tohle byla ta tajná přísada?

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz