Článek
Když byla dcera menší, doslova ji uchvátil seriál My Little Pony, a to znamenalo pořídit domů v poměrně krátkém časovém horizontu všechny hlavní postavičky, aby si s nimi mohla hrát. Klasický poník s ručně šitým oblečkem nebo dokonce namalovaný rozhodně nestačil…
Za měsíc… A i to bylo málo
Trochu jsem zapátrala na internetu a našla paní, která prodávala pět poníků za slušnou cenu (s poznámkou, že omýt si je a učesat máme sami – haha, to zvládnu). A tak jsem je koupila a dceři vysvětlila, že šestého koupíme příští měsíc po další výplatě.
Dcera to celkem pobrala, co jí zbývalo. Na chybějící Apple Pie jsme se proto alespoň chodily dívat do hračkářství. Vždycky sice utrousila, že by ho chtěla hned, ale nechala si to vysvětlit. Ale jednou jí nějak nebylo dobře nebo co…
Zasáhla až prodavačka
Byla to asi naše pátá návštěva hračkářství (holt jsme ho měly po cestě domů ze školky). Do výplaty zbývaly dva týdny, bylo třeba ještě vydržet. Zase jsme vybíraly, jestli příští měsíc koupíme poníka s kloboučkem a jablíčky nebo s kloboučkem a šatičkami (měli totiž dvě verze). A dcera se najednou rozplakala.
Že je poníkům doma smutno, že potřebují svou kamarádku. Že si to dneska říkali (rozumějte v tom seriálu), jak je důležité být pořád spolu. Vytáhla jsem peněženku a ukazovala jí to.
Poníci prý potřebovali svou kamarádku. Rainbow dash to taky těžce nesla :)
„Teď to nejde, zlatíčko. Tohle je na jídlo, tohle zaplatíme paní doktorce za očkování, za tohle ti musíme koupit botičky dřív, než nasněží. A bráška jede ve školce na výlet, ten taky potřebuje penízky.“ Jsem přesvědčená, že by si to zase nechala vysvětlit – mizerná domluva s ní začala být až s příchodem puberty.
Ale zasáhla prodavačka. Vůbec jsem si nevšimla, kdy odešla druhá paní z obchodu, takže jsme v tom malém hračkářství zůstaly samy. „Promiňte, já bych to neměla dělat,“ řekla a vytáhla něco zpod pultu. „Ale minulý týden nám někdo rozbalil krabici a vybral z ní pár věcí, ale ten koník v ní zbyl. Tak si ho vezměte, ať má princezna radost.“
Jak to působilo na dceru, asi nemusím říkat. Myslím, že prodavačka úplně nečekala, že bude mít vzápětí moje dítě omotané okolo krku a ječící jí do ucha, že je ta nejlepší paní na světě a že jí příště donese obrázek.
A teď co?
Měla jsem pokračovat ve výchově a říct, ať si poníka nechá? Když už ho dcera svírala v dlani? Pěkně jsme poděkovaly a já paní prodavačce slíbila čokoládu nebo kafe. Ptala jsem se, co má ráda, ale jen se smála. Nic nechtěla, stejně by se to prý vyhodilo, tak co.
O zkažené výchově jsem radši nemluvila, pro jednou se to snad snese. A paní prodavačka byla navíc moc hodná, tak přece jí nebudu kazit radost a dobrý záměr. A dcera si s poníkem hrála ještě několik let – a Apple Pie z obchodu (i když mezitím dostala pár dalších verzí s různými doplňky) byla její nejoblíbenější. Takže toho vlastně nelituju.
