Článek
Zase jedna historka z doby, kdy jsme se s mojí tchyní ještě jako rodina bavili (teď už jí i její syn volá jen jednou za měsíc – a to víceméně proto, že mu přijde, že by se to slušelo). Vzpomněla jsem si na to, a protože mi pomáhá se z toho vypsat, tak můžete číst tohle.
Na dovolenou bez bratra i bez souhlasu
Dceři byly v té době dva roky, synovi pět. Rodina tchyně se nacházela v období nerozpoznaného útlumu, jak jsme to později pracovně nazvali. Vysvětlím – tchán i tchyně šli s platy pěkně dolů, ale ani jeden si to neuvědomil a žili si stejně jako předtím (no což si museli půjčovat, a nakonec nás to stálo dům – ale to už je úplně jiná pohádka).
Tchyně se rozhodla, že je na čase si zase vyrazit k moři. Někde sháněla zájezd jako last minute, domluvila se s kamarádkou a bylo. Háček byl v tom, že obě chtěly vzít vnučky. Byly podobného věku, a prý si z nich udělají mořské princezny. Už to se mi nelíbilo – dvouleté dítě podle mě u moře víceméně nemá co dělat. Nic mu to nedá a když se náhodou něco stane (a u malých dětí nikdy nevíte), tak co? Víme, jaké jsou nemocnice v zahraničí.
Vnuka s sebou nevezme
A pak tu byl i můj starší pětiletý syn. Ten už z toho měl rozum a bylo mu to samozřejmě líto. Navrhovala jsem, aby místo dcery vzala syna, ale to nechtěla. To prý není princezna a ony chtějí princezny. Vezmou ho prý někdy příště (vzhledem k tomu, jak často se jí dařilo plnit sliby, mi bylo jasné, že nejspíš žádné příště nebude). A poslední kapkou samozřejmě bylo, že zájezd objednala bez domluvy se mnou. Dopadlo to, jak muselo – dceru jsem nepustila. Tchyně zájezd zrušila, že bez ní nejede, a bylo. Nějak jsem to tedy nepochopila. Prý ještě přišla o nějaké peníze – no, ale dobře jí tak.
Jenže tím to všechno teprve začalo.
Doma nebudu, jogurt měli jenom jahodový
Od té doby nám začala dělat naschvály. Když jsem náhodou potřebovala pohlídat, nikdy neměla čas (zrovna tady se moc změna neudála, takže jsem si holt poradila, jak to šlo – už předtím mi domluvené hlídání mnohokrát zrušila, tak jsem si uměla poradit).
Když měli přivézt dřevo pro celý dům, najednou nemohla být doma. A tchán taky ne. Mám to převzít já, neb jsem doma.
Když šla do obchodu pro zboží v akci (ona chodila do Penny a do Billy, já do Tesca a tehdy ještě Carrefouru), nikdy neměly ty věci, které jsem chtěla já. Jogurt byl vždycky jen jahodový (jediný, který dcera nejedla a dodnes nejí), přesnídávky vždycky vyprodané, atd. Od kamarádek jsem pak zjistila, že většinou to nebyla pravda.
A jako velkolepé finále mi ze sklepa během zimy vyhodila všechny hlízy mečíků a jiřin, aby se do nich nedaly myši (ale svoje tam přitom nechala). A vydrželo jí to od té zrušené dovolené celé dva roky. Ach jo – vážně jsem si připadala, jako když jedná s malým dítětem, které nedostalo svou oblíbenou hračku. A víceméně to asi trvá doteď.
Zažil jste to někdo taky tak?
