Článek
Nechtějte vědět, co se mi honilo hlavou, když jsem chtěla zařadit do šanonů lékařské zprávy dětí, které jsem si při třídění obsahu šuplíku s dokumenty odložila na roh stolu – jen abych je o chvíli později smetla do bedny se spoustou starých faktur, smluv a podobně. Dnes už by se mi to asi tak jednoduše nepovedlo, hodně věcí už máme v elektronické formě – ale pět let zpátky to takový problém nebyl. Panikařila jsem, bez legrace.
Ale to by se do toho nesměl vložit můj děda. On to prý zajde do toho kontejneru před panelákem vylovit. Žádný strach. Hlavně ať nepřipálím to kuře, na které se od pondělka těší. Tak šel lovit a já vařit. A obojí dopadlo skvěle. Děda donesl potřebné dokumenty a já prostřela bez ztráty kytičky. Jenže tím to teprve začalo.
Děda našel cizí deník – a nenechal to jen tak
Nevěděli jsme totiž, že se náš děda pustil do prohrabávání kontejneru vážně důkladně. A našel v něm i to, co neměl. Cizí deník a diář v jednom. A jak byl zvědavý, začal se v něm šťourat. Později si jich bůhvíkde opatřil ještě několik (pokaždé od někoho jiného, samozřejmě). A začalo malé rodinné peklíčko.
Ne že by si děda opisoval nějaké citlivé údaje nebo tak něco. On si začal dělat statistiku. Prostě ho zajímalo, co kdo rád dělá v konkrétních dnech. Zpočátku to byla zábava – odmítal třeba chodit na nákupy v pondělí, protože to jich v diářích našel nejvíc. Na masáže byly prý nejlepší středy, pro chození do hospody zas páteční večery.
Byly z toho i docela vtipné historky. Děda se třeba strašně těšil na úterní rybaření (tedy v jeho případě spíš na poříční čumendu, protože prut doma nikdy neměl), protože tam podle diáře neměl nikdo být. No, a ono nic – vrátil se nám domů jak zmoklá slepice a strašně zklamaný. Lidí tam prý bylo jako malých myší.
Ale že by ho to odradilo, o tom nemohla být ani řeč. A vůbec mu nevadilo, že mu ty předpovědi nějak nevycházely. V bazénu bylo v úterý ráno úplně stejně lidí jako jindy (byť podle diářů tam neměl být snad nikdo), restaurace ve čtvrtek kolem poledne také nezely prázdnotou a ani v muzeu to během sobotního dopoledne nebylo lepší. Jenže tím to teprve začalo. Ne, opravdu nikdy neposílejte staroušky vyhrabávat popelnice. A neříkejte, že jsem vás nevarovala.
Děda nám začal taky „diářovat“
Do jisté doby to byla jen taková prapodivná roztomilůstka. „Ty brďo, to je střelený,“ jak to komentovala jedna dceřina kamarádka. Ale problém nastal, když nám to začalo zasahovat do života. Když jsem poprosila dědu, aby mě objednal na neurologii (kam se dalo dovolat jen každou sudou středu od sedmi do osmi hodin ráno, pak už prostě sestřička nebrala telefon), objednal mě i přes mou výslovnou prosbu na čtvrtek. Tehdy prý moc lidí k doktorovi nechodí. Učitelku ve škole se snažil přesvědčit, aby třídní schůzky přesunula na pátek a nechybělo moc, aby to hnal až k řediteli. A dovolenou chtěl taky zásadně plánovat od úterka do čtvrtka. Říkal tomu diářování a věřil, že tím všem šetří čas.
Možná to bylo časné stádium jeho nemoci, kdo ví. Možná se tak snažil alespoň na chvíli potlačit Alzheimera, který na něj začal nehezky dotírat. My to bohužel odhalili dost pozdě. A dnes už nám děda žádné diářování neudělá. On už nás totiž většinou ani nepozná. Nevím jak vy, ale já bych teď za jakýkoli jeho kontejnerový diář dala cokoliv.
Zdroje info: Autorský text
