Článek
Věděli jste, že vaše mysl je kouzelná? Umí zapomenout i opravdu velká traumata. Jenže ona nikdy nezapomene úplně. Někde si je uloží. Štosuje si je jako sbírky vzácných tiskopisů a občas do nich nahlédne. Potají, abyste nevěděli. A skrz tahle nahlédnutí ovlivňuje celý váš život.
Nesmála jsem se, nešlo mi to
Víte, maminka mi umřela, když mi bylo šest. A sestře sedm. Nebo tak nějak. Přesně nevím. Dali nás do různých dětských domovů a když jsem se po ní později sháněla, když jsem byla větší, řekli mi, že umřela taky. Tak jsem zbyla sama.
Ne, nestěžovala jsem si. Vlastně ne. Vystudovala jsem nakonec školu, kterou jsem chtěla, a pak dostala dobrou práci. Jen s lidmi to bylo takové divné. Nějak mě nebrali. Říkali, že jsem starý morous – ale já se prostě jenom nerada smála. Přišlo mi to takové divné. Divný zvuk, nepatřičný. Jenže když jsem se s tím snažila někomu svěřit, nesetkala jsem se s pochopením.
Ženské kruhy mají sílu
A trvalo to tak do mých čtyřiceti. Asi tak – dáma přece neprozrazuje věk. :) Když se mi ze dne na den převrátil život vzhůru nohama. Respektive mohl za to relaxační prodloužený víkend s tematikou ženského kruhu. Ne že bych byla takový blázen a něco podobného si koupila, ale víceméně jsem tam byla dostrkána. Kamarádkou (nevím, jestli je to úplně správné slovo – spíš dobrou známou). Měl to být její pobyt, ale zlomila si nohu. A aby jí to nepropadlo (a taky proto, že účastníků musí být sudý počet kvůli nějakým terapiím), prostě mi ten poukaz nacpala.
A já si nakonec řekla, že tedy jo. Jídlo a pití v ceně, ubytko taky, hezká ta příroda… Nějaké ty ezonesmysly asi zkousnu. Ale nakonec to dopadlo úplně jinak. Ono se mi tam totiž začalo něco vybavovat. Něco, na co jsem opravdu dávno zapomněla. Nějak mě to celé hodilo až do věku, kdy jsem byla dítě. Na dobu, kdy ještě žila maminka.
Nebylo to hned, ale…
Paní, která ty kruhy vedla, mi byla moc sympatická. A hned poznala, že se se mnou něco děje, i když nechápu jak. A začala se mnou pracovat. Sice jsem za ní pak musela dojíždět asi hodinu, ale nějak mi to nevadilo. Najednou mi všechny ty ezonesmysly začaly dávat smysl. Nebo alespoň ty, které dělala ona. A po opravdu dlouhé době jsme se dostaly někam hluboko. A já zjistila, proč se nemůžu smát.
Vzpomněla jsem si totiž, že vždycky, když jsme se se sestrou začaly něčemu smát, přišla maminka a ztloukla nás varečkou. Bez legrace. Pořádně. Říkávala, že „Po spoustě smíchu musí následovat pláč, protože vesmír má rád rovnováhu.“ A vybavila jsem si i další věci – jak jsem najednou měla pěkné šatičky a jak pak tatínek umřel. Jak se domů koupila nová postýlka, ale pak v ní nikdo nepřibyl. A ještě víc.
A pochopila jsem to. Pokud to dokážu ze všech těch střípků složit, je to tak, že mamince se vždycky přihodilo něco dobrého, aby se vzápětí objevilo nějaké zlo. Proto to pořekadlo o tom smíchu, proto to bití. A když se k tomu ještě připojily vzpomínky na sestru, kterou jsem měla vážně ráda, smích se ve mně prostě nějak zablokoval. Úplně. A trvalo dalších pár let ho odblokovat. Ale stálo to za to. A musím říct, že svou maminku vlastně chápu. Neměla to jednoduché a prostě to řešila tak, jak uměla.
Sdílený příběh z ženského kruhu. Pro poučení i terapii ostatních.
