Článek
Mezi Olomoucí a Valašským Meziříčím najdete ves Drahotuše, kde stojí podnik U Jelena (teď už se přestěhovali do blízkých Hustopečí, jen tak mimochodem). Když tam loni dorazil Zdeněk Pohlreich se štábem Ano, šéfe!, čekal ho obrázek jako vystřižený z příručky „jak hospodu raději nedělat“.
Když je to levný, může to být klidně i blbý…
Levná meníčka bez šťávy, na dvoře kozy (jedna se později zatoulala i do restaurace), mnohdy docela bizarní personál, a k tomu rozvoz jídel obstarával přímo kuchař – zatímco v kuchyni práce stála. Pohlreich jen kroutil hlavou a poznamenal, že jediný pořádný design v celém podniku je asi ten vycpaný jelen nad dveřmi.
Kuchař David přitom vařit docela uměl, třeba sekanou zvládl na jedničku. Jenže neměl sebevědomí a to, co nakonec dával na talíř, působilo spíš odfláknutě. „Přitom by stačilo trochu péče a pozornosti,“ glosoval to šéf. Jenže jak to tak vypadalo, celý hospodský ansámbl si z natáčení spíš dělal srandu (nebo ho alespoň víceméně ignoroval – tedy přesněji řečeno moc se nesnažil cokoliv zlepšit).
Sekaná prý nebyla „úplně blbá“
Restart od podlahy
Pohlreich měl jasno: pokud chtějí v Drahotuších hospodu zachránit, musí začít úplně od píky. A tak přistavil kontejner. A to nejen malý na komunál, ale pořádnou železnou krabici. Pak už stačila jen trocha jeho intervence a všechno staré, špinavé a nesmyslné letělo ven. Od nábytku až po nánosy prachu. Šlo nejen o úklid, ale i o to, aby si majitelé uvědomili, že musí přestřihnout pouta s minulostí a začít s čistým stolem.
I ti jeleni se trochu proletěli (to je snad nějaký mor mít teď všude v hospodách trofeje, ne?). No a jeden se dokonce i projel – hlavní kuchař si ho namontoval na auto, které rozváželo obědy. A to pěkně dopředu, takže část tabulky zakrývala SPZ. Měl vlastně štěstí, že ho policie nezastavila – to už by bylo na pořádnou pokutičku.
Zátěžový test dopadl obstojně, takže šéf ukázal Davidovi i jeho manželce, jak se dá z kvalitních surovin udělat jídlo, které má šmrnc a přitáhne hosty. A k jeho překvapení se jako první nevyprodaly ty nejlevnější položky, ale naopak ty nejdražší. „A pak, že lidi nemají peníze,“ glosoval to. A narážel přitom na Davidův argument o tom, že všechna jídla za 150 korun mít prostě musí, protože by si lidé nic dražšího nekoupili.
A řada přišla i na steaky
Druhá šance pro hospodu
Po pár týdnech se Pohlreich do Drahotuší vrátil, aby zjistil, jak se s restartem poprali. Rozdíl byl obrovský – vizuální proměna hospody byla k nepoznání a i jídlo bylo lepší. Ovšem podle mě zase ne tak moc. Konstatování „není to úplně blbý,“ které šéf pronesl, asi hovoří za vše. To podle mě není něco, co by mělo stačit na jednu hvězdu. Zvlášť když potom konstatoval, že na jídle je ještě rozhodně co zlepšovat a že kuchař by se vážně mohl snažit trochu víc.
Prý to má být jako připomínka, že je stále co zlepšovat. Pohlreich nám už zkrátka trochu ztaťkovatěl, protože za něco podobného by dřív nedal jednu hvězdičku ani omylem. Jako připomínku? Za snahu? Za jakou? Za to, že v hospodě vymaloval a jinak se víceméně nezměnilo nic? Nebo za ty bizarnosti, co tam předváděla Eviťka, nebo jak si to říkala? Připadá mi to tak.
Ona ani ta jídla nevypadala nic moc a šéf z nich rozhodně nijak „odvařenej“ nebyl. Asi to nebudou jídla, za kterými by se hosté s chutí vraceli. Ale nebylo vždy právě tohle účelem Ano, šéfe?
Autorský text, napsáno na základě shlédnutí 2. dílu 9. řady pořadu Ano, šéfe na kanálu Prima+
