Článek
Hlavní hrdinkou je jistá Alice Blundenová, žena popisovaná autory knihy bez přílišných servítek jako „tlustá, hrubá a přivyklá na brandy“. Inu, řekněme, že subtilnost nebyla její silná stránka – a střídmost asi taky ne.
Brandy, odvar z makovic a omyl za všechny peníze
V roce 1674 (ne 1764, jak se občas chybně uvádí) se Alice rozhodla, že si trochu uleví – a vypila pořádnou dávku makového odvaru, tehdy běžného bylinkového prostředku, který měl tlumit bolest a umožnit ničím nerušený spánek. Jenže ouha – očividně to trochu přehnala s dávkováním, protože si nepřivodila zklidnění, ale kóma jako řemen.
Zatímco Alice spala jak zabitá, její okolí usoudilo, že není jen tak „v limbu“, ale rovnou mrtvá. A protože bylo horké léto a, jak pravili tehdy, „mrtvola byla značně objemná“, rozhodli se s pohřbem neotálet. Já se jim vlastně ani nedivím – vy ano? A tak doslova během chvilky skončila pod drnem na hřbitově u kostela Svatého Ducha v Basingstoke.
Z hrobu se ozývalo volání a hřbitov se smál…
Jenže o pár dní později se stalo něco, z čeho by se dneska zaručeně stal virál: děti si hrály na hřbitově, když zaslechly z jednoho hrobu křik, nářek a volání o pomoc. „Pusťte mě ven! Pusťte mě ven!“ ozývalo se prý stále dokola.
A co udělaly? Smály se. Asi si myslely, že si někdo dělá legraci, nebo že k nim mluví nějaký duch. Kdo ví. Až později se vše dostalo na příslušná místa. A ta nechala rakev otevřít. A ukázalo se, že k smíchu tady rozhodně nic nebylo.
Podle záznamu byla rakev tak malá, že do ní museli Alici doslova narvat a přitlačit klackem, aby vůbec šla zavřít. Uvnitř se ale našly jasné známky toho, že se žena probudila, snažila se dostat ven a zpanikařila při tom. Na těle měla odřeniny a škrábance a rakev byla dokonce poškozená zevnitř. Ale protože Alice už evidentně nejevila známky života, rakev znovu zavřeli a čekali na koronera.
Ani druhý pokus nevyšel
Ale druhý den, když koroner dorazil a rakev znovu otevřeli, nestačili se divit. Hleděli totiž ještě na mnohem horší scénu. Alice totiž během druhého uzavření do rakve znovu ožila – utrhla si část rubáše, kůži na těle si rozdrásala ještě víc, a dokonce si rozbila ústa tak, že byla celá od krve.
Bylo tedy naprosto jasné, že žena zemřela ne kvůli makovému odvaru, ale kvůli tomu, že ji zaživa pohřbili – a to dvakrát.
Koroner už ovšem tentokrát konstatoval definitivní smrt. A dal si prý záležet. No, aspoň že napotřetí už nikdo nikam nespěchal. A Alice zamířila pod zem potřetí – tentokrát už definitivně.
Celý případ skončil pro město Basingstoke velkou ostudou. Parlament tehdy dokonce rozhodl, že město musí zaplatit pokutu za svoji nedbalost (což bylo něco nevídaného) – a je dost možné, že pár lidí si po tomhle případu začalo své zesnulé blízké pro jistotu o něco víc hlídat.
Alice jako legenda města
A protože příběh Alice Blundenové byl tak silný, že přežil staletí, dneska má v Basingstoke dokonce vlastní bronzovou desku (a to i přesto, že za života by jí ji nikdo takové ocenění určitě nedal). Je vyobrazená na Triumfální bráně, která vede do historického centra. Alice tam klepe zevnitř na víko rakve pod měsíčním světlem – jako tichá připomínka toho, že některé pohřby není radno uspěchat.
Chcete jednu zajímavost na závěr? Právě kvůli podobným případům se později v některých zemích vymýšlely různé „bezpečnostní“ rakve – třeba s provázkem, který vedl ke zvonku nad hrobem. Kdyby se dotyčný probral, mohl zazvonit a dát tak o sobě vědět. Říkalo se tomu „safety coffin“. Vidět ji můžete v akci třeba v mém oblíbeném filmu První velká vlaková loupež (i když tam poslouží k trochu jiným účelům). Ano, i to je realita historie.
