Článek
Dobře, za ten perex se omlouvám, nazvat dítě pomůckou asi není úplně košer (jejda, zase omluva, to už se prý taky nesmí – no nic). Ale protože tak malého Víťu nazvala sama jeho maminka, tak si to snad můžu dovolit použít.
Chlapa jsem nechtěla, už nikdy
Ještě nedávno si chodila do zdejší charity pro potravinové balíčky. Schovávali jsme jí dětskou výživu, i když se to oficiálně nesmí (balíčky prostě dáváte lidem v tom pořadí, jak přijdou – tak to u nás bohužel máme nastavené). Ale věděli jsme, že ona dorazí určitě. Nezáleželo na počasí nebo na tom, zda zrovna dorazily dávky nebo ne, Katka si tu frontu k nám vždycky vystála, i když málokdy bývala mezi prvními. To chtělo totiž kumšt. Na místo jste se museli postavit klidně tři hodiny předtím, než jsme otevřeli, nebo někoho ve frontě podplatit. Ona nedělala ani jedno. Spokojila se s tím, co dostala. Nesnažila se pro sebe získat pochybné výhody ne úplně férovým způsobem, jako naše jiná klientka.
Katka měla v životě trochu smůlu. Táta jejího malého kloučka byl moc fajn. Ale zabil se na motorce (prý za to mohl řidič, který dělal naschvály, ale to nemůžu potvrdit). Svoji nebyli, takže od státu toho moc nedostala. A dokud nebyly Víťovi tři roky a nevzali ho pořádně do školky, do práce nastoupit nemohla. Přivydělávala si sice roznosem letáků, ale to není nic moc. Není tedy divu, že si pro jídlo chodila pravidelně jako hodinky.
Malého fotbalistu chce mít doma asi každý táta - a může to posloužit i jako záminka k randění
Nového chlapa nechtěla – ale oni chtěli ji
Trvalo jí dlouho, než se vzpamatovala – a ani potom nikoho nového nehledala. Na uštěpačné poznámky některých lidí ve frontě odpovídala vždycky stejně: „Kde bych na nějaké randění našla čas? Mám přece Víťu.“ Jenže i když na randění nechtěla pomýšlet, její okolí to nějak nedokázalo pochopit. Její klouček byl totiž vážně nádherný. Zvídavý, s velkýma očima, šikovný, nebojácný… Z hřiště ho skoro nebylo možné dostat a kde mohl, tam se přimotal k balónu. Naštěstí nebyl omezený jen na kopání s maminkou, čas od času ho do party přibraly i jiné děti – někdy i s rodiči.
Problém nastal ve chvíli, kdy zjistili, že klouček nemá tátu (a Katka je tedy k mání).„Lepili se na mě jak vosy na bonbon,“ postěžovala si jednou Katka. „Já už se skoro bála do parku chodit. Víťa se jim líbil – a já si připadala jako inventář, který by snad byli ochotní přibrat k němu.“ Tak vidíte, i šikovný prcek může posloužit jako záminka k randění.
Nakonec se to povedlo
Katka už si pro potraviny nechodí. Ono se to totiž Víťovi povedlo. Teda ne naschvál – čtyřleták z toho fakt nemá rozum. A o rok starší Míša taky ne. A kde se vzal Míša? Patří k velkému Míšovi – tatínkovi, co se s ním život taky zrovna nemazlil. Partnerka mu dala vale. Prý nestojí za nic a kluk je po něm, takže adios. Ať si to užijou, ona má na lepší. Velký Míša taky randit nechtěl. Zrovna se přistěhoval, protože nájem ve velkém bytě neutáhl.
Jenže malému Míšovi se líbil Víťa. Slovo dalo slovo, gól střídal gól. Kluci si rozuměli perfektně. A protože se od sebe nechtěli odlepit, doprovázel často velký Míša Katku až domů. „S ním jsem si poprvé nepřipadala jen jako máma od toho fajn kluka,“ povyprávěla nám Katka, když se s námi přišla rozloučit a přinesla každé velkou bonboniéru. Za to, že jsme ji v nouzi nenechaly umřít hlady. Teď bydlí spolu, všichni čtyři. A všechno vypadá na dobré cestě. Tak jim držme palce.
