Článek
Tohle je příběh mojí kolegyně Báry (jméno jsem změnila, pro jistotu). Doma to neměla odmalička moc jednoduché. Matku generála její otec moc dlouho nevydržel, a když byly Báře čtyři, odešel. O to víc se matka upnula na svou dceru.
Bára se rozhodla odejít
Popis toho, co si Bára se svojí mámou užila, by byl dlouhý. A vlastně ani není podstatný. Stačí důsledek. Když bylo Báře 18, zakoukala se do staršího kluka. Slovo dalo slovo a dítě bylo na cestě. Bára se už těšila, jak se odstěhuje. A tehdy začal pravý teror. Matka ji neustále bombardovala zprávami a telefonáty o tom, jak je hloupá, jak ji chce nechat samotnou, jak jí to udělala naschvál – a samozřejmě o tom, že rozhodně musí jít na potrat, jinak se jí zřekne. Když pochopila, že to nemá cenu, od Báry se úplně odstřihla. A vnučku Markétku do jejích čtyř let ani neviděla.
Milující babička – za všechny peníze
Na čtvrté narozeniny své vnučky se však doma její babička nečekaně objevila. Bára měla přes to všechno radost, že se zase vidí. Sice musela spolknout pár nehezkých slov kvůli tomu, že ji táta malé Markétky před dvěma lety opustil, ale to byla ochotná zkousnout. Babička se totiž k Markétce chovala úplně skvěle. Prý docela jako vyměněná.
A to pokračovalo. Postupně si ji začala brávat na víkendy, kupovala jí pěkné dárky a, jak říkala Bára, vůbec se z ní stala úplně jiná osoba. Že by si něco uvědomila? Nu, bohužel ne nadlouho.
Vnučka se od babičky vrátila zdrcená
Asi po čtyřech letech si Bára konečně našla hodného partnera. Po nějaké době se k sobě sestěhovali a zjistili, že Markétka bude mít sourozence. Radostná zpráva, ale ne pro všechny.
Vypadalo to, jakoby se jí její vlastní máma snažila zničit život. Jeden takový případ ze svého okolí znám a není to pěkné čtení.
Jednoho dne se totiž vnučka vrátila od babičky úplně vyměněná. A když se jí doma zeptali na důvod, nakonec se svěřila. Babička jí řekla, že ji její vlastní máma nechtěla. Že s ní chtěla jít na potrat (a dokonce jí ukázala i obrázky toho, jak to vypadá). A teď, když se má narodit bráška, ji určitě taky nebude chtít. A navíc přidala, že se odstěhuje k babičce, protože jí to sama nabídla. Asi nemusím říkat, že Bára zůstala jako opařená.
Snažila se to dceři vysvětlit, ale není si jistá, zda to pomohlo. Návštěvy dcery u babičky zakázat nechce, aby se to už úplně neotočilo proti ní. Jenže babička si prý pokaždé něco přisadí. Markétka je pořád nešťastnější a narození brášky se blíží. Bára doufá, že se potom všechno nějak urovná. Že jí ukáže, že dokáže mít obě děti ráda stejně. Budu jí držet palce a dám vědět, jak to dopadlo. Upřímně nevím, co bych na jejím místě dělala. Co vy?
Zamotalo to hlavu mně, co teprve dítěti?
A jestli si myslíte, že to vlastně nic není, že se z toho holčička určitě brzy vyhrabe, protože milující rodiče přece překonají všechno (tak proč to teda, kruci, řeším), zamyslete se ještě jednou. Ono to malému dítěti dokáže nadělat v hlavičce pořádnou paseku.
Ilustruju to na sobě. Mám taky trochu manipulativní babi. Musíte ji brát s rezervou a některé věci pouštět jedním uchem tam a druhým ven. A občas s ní vážně není kloudná řeč, třeba když ji chcete dostat k doktorovi. To je leckdy vážně heroický výkon. Ale vysvětlete to čtrnáctileté cácoře. Hádáte správně, tolik mi bylo, když mi poprvé řekla, že mě naši nechtěli a že se mnou máma chtěla jít na potrat.
Byla jsem mladá a blbá. Fakt. Nedošlo mi, že mamce bylo tehdy lehce přes dvacet a že s tátou chodila asi rok – a že jsem se zkrátka povedla. Tyhle věci vás asi v tomhle věku vyděsí a podobná myšlenka možná padne taky. Je to takový ten prvotní šok. Teď už to plně chápu. Ale tehdy? Vůbec. Byla to pro mě ztělesněná noční můra. Všechna ta (i domnělá příkoří), co jsem na sobě jako puberťák viděla, měla jasnou příčinu. ONI MĚ PŘECE NECHTĚLI, TAK MĚ NENÁVIDÍ. TO JE JASNÝ.
Taky jsem to mamce vpálila. Pěkně mezi oči. Ať mě nechá na pokoji, že mě stejně nechtěla a že nebýt babičky, tak jsem tu nebyla. Dneska už tuším, že to bylo přesně naopak, protože můj táta nebyl pro babi nikdy dost dobrý. Neměl pro ni dostatečné vzdělání, má jen učňák a vůbec byl podle ní „pitomej s ručičkama doleva“. To víte – její manžel, tedy můj děda, to za komunistů dotáhl až na policejního ředitele. Měli se díky tomu fakt dobře, mohli jezdit na dovolené všude možně (tedy nejezdili, protože dědovi se nechtělo – ale MOHLI jezdit, což je podstatné).
Asi nemusím psát, jak to mamka obrečela. Jak se tenkrát nezmohla ani na slovo a zavřela se do ložnice. A trvalo dlouho, než jsem to v sobě překousla a začala se s ní normálně bavit. Omluva z mé strany přišla až mnohem později. A jak to vidím, bylo to o hodně, o hodně dýl, než by si mamka byla zasloužila. Nikdy jsem něco takového neměla vypustit z pusy, ale bylo mi 14 a nedokázala jsem se s tím srovnat. Jak se to povede osmileté, si nejsem jistá. Ale držím všem (tedy skoro všem) zúčastněným palce.
