Článek
Když vystoupíte ze své sociální bubliny a rozhlédnete se po těch, kteří takové štěstí neměli, dokážete mezi nimi najít hodně zajímavých příběhů. Některé jsou poněkud kontroverzní, ale soudit kohokoli bych si netroufla. Víte, jak se to říká o tom chození v jeho botách…
Příspěvek na nájem nepotřebuji
Budeme jí prostě říkat Milenka – je to naše interní přezdívka, tak mi to odpusťte. Jde o paní, která pravidelně navštěvuje potravinovou banku a její tři malé děti využívají různé volnočasové programy v našem městském středisku. A protože čas od času pořádáme i nějakou tu edukaci, nemohli jsme nenarazit ani na téma sociálních dávek.
On totiž málokdo ví, na co má nárok. A i když už to ví, může ho odradit ta spousta papírování. Zatím mi nepřijde, že by se s digitalizací něco moc zlepšilo – sem tam nějaké dílčí vlaštovky se sice najdou, ale úřad je pořád úřad. S tím nic nenaděláte.
V sále bylo toho dne asi 20 klientek a jak jsme postupně odkrývaly tajemství různých příspěvků a možností pomoci, chodily si postupně pro formuláře, ptaly se na detaily a tak podobně. Jen jedna z nich si nepřišla ani pro jeden. Milenka si sice udělala pár poznámek do notýsku, ale to bylo vše. Nedalo nám to a po programu jsme za ní zašly. Vždyť alespoň na příspěvek na bydlení by určitě měla mít nárok. Má přece tři malé děti a pracuje jen na půl úvazku. Obratem nám však sdělila, že žádný takový příspěvek nepotřebuje.
Zaplatím ho jinak
A když jsme se dotazovaly hlouběji, vyšlo najevo, proč. Je to přesně tak, jak jste si to nejspíš z titulku domysleli. Paní má totiž jako domácího, jak mu říká, postaršího pána. A když ho poprvé prosila o odklad nájmu (jen než jí dojde výplata), nabídl jí, že ho přece může zaplatit jinak.
S kolegyní jsme se mírně zděsily, ale ona to vyprávěla docela klidně. „Ani jsem se nemusela moc rozmýšlet a vzala to. Ten starej není o nic horší než ti, od kterých mám děcka. Máme to docela dobře domluvený. Čtyřikrát do měsíce, u něj v bytě, aby děti neviděly. Jinak mě neotravuje, je to vlastně fajn. To manžel by to chtěl častěji. Pomozte radši nějakému tatínkovi – samoživiteli. Ti takové výhody nemají.“
A co teď?
Dohodly jsme se s kolegyní, že si to necháme pro sebe. Kdyby se to totiž rozkřiklo, tak chudáci děti… A já vlastně dodnes nevím. Je to smutný příběh? Nebo naopak příběh odvahy a toho, co je žena schopna vydržet a udělat? Říkám si, jestli bych něco takového dokázala taky, kdyby to jinak nešlo. Nouze naučila Dalibora housti, znáte to… Víceméně jsem ale ráda, že o tom přemýšlet nemusím.
