Článek
Ne všichni tomuhle příběhu věří. Někomu přijde moc fantastický, jiní poukazují na nesedící detaily. Ale pojďme si ho nejprve povědět, než ho odsoudíme.
Z rukou únosců k opicím
Marina Chapman je opravdu obdivuhodná žena. Ovšem ze svého dětství si mnoho nepamatuje. Říká, že ji jako malou (asi ve čtyřech nebo pěti letech) unesli neznámí lidé a následně ji nechali samotnou v džungli. Doufala, že se vrátí – ale to se nikdy nestalo. Přes to všechno ale měla štěstí.
Tam, kde ji únosci nechali, dlouho nevydržela. Šla a šla, aby našla pomoc. A našla ji. I když asi ne takovou, jakou čekala. Narazila totiž na skupinu malp kapucínských. A zase měla štěstí – opice ji totiž nijak nenapadly, vlastně si jí moc nevšímaly. I tak se však mohla živit ovocem, které jim spadlo dolů ze stromů. A opičí napadení jí reálně hrozilo. V té době už sice byla větší než ony, ale pokud by se na ni rozhodly vrhnout, nedopadlo by to dobře.
Marina popisuje, jak moc se chtěla přidat do jejich „rodiny“ – jenže ony o to nestály. Zlom nastal ve chvíli, kdy se opravdu nepěkně otrávila tamarindem. Tehdy k ní prý přišel jeden starší samec a odvedl ji ke kaluži s kalnou vodou. Když se napila, všechno snězené vyvracela a ulevilo se jí. Tehdy ji opice mezi sebe konečně přijaly. Nepředstavujte si to tak, že by jí třeba nosily potravu – o to se musela Marina postarat sama. Mohla se toho však od nich lecčemu naučit. Také jí „vískaly“ ve vlasech a projevovaly jí náklonnost.
Trvalo to neuvěřitelných 5 let
Takto prý Marina žila 5 let. Už zcela nahá, spíše podobná právě opici než člověku. Když opice hledaly jídlo, mohla sedět na jejich stromech a čekat na jejich návrat. Nikdy jí prý přímo nic nedaly – ale mohla sbírat to, co jim upadlo.
Lidská společnost jí však stále chyběla. Po pěti letech (tak to ona sama odhaduje) se přiblížila k procházejícím lovcům. Lidskou řeč už prý zcela zapomněla, ale oni podle jejího mručení pochopili, že chce pomoc.
Marinu prý zachránily malpy
Místo pomoci nevěstinec
Čekáte happyend? Tak si ještě počkejte. Lovci ji totiž prodali do nevěstince v Cúcutě. Dítě bez rodiny – kdo by se po něm sháněl? Gloria, jak ji pojmenovali, musela v nevěstinci uklízet a byla také pravidelně bita. Když ji však chtěli dát prvnímu zákazníkovi, podařilo se jí utéct. Žila na ulici a využívala všech dovedností, které se u opic naučila.
Vyvinula například techniku překvapování kolemjdoucích – vyhlédla si mladé ženy v krátkých sukních, kterým v nestřeženém okamžiku stáhla kalhotky. Když v šoku upustily vše, co měly v rukou, sebrala to a utekla. Před strážci zákona i hněvem svých obětí se schovávala v korunách stromů.
Zachránila ji sousedka
Marina však na ulici zůstat nechtěla. Našla si místo jako hospodyně – pracovala jen za stravu a ubytování. Neměla ale příliš šťastnou ruku. Dostala se totiž do rodiny mafiánů. Říkali jí Rosalba a udělali si z ní otroka.
Zachránila ji sousedka Maruja. Měla devět vlastních dětí – a protože se jedno z nich odstěhovalo do Bogoty, koupila Marině letenku a poslala ji za ním. Marina tak konečně našla hodnou adoptivní rodinu. Maria, Marujina dcera, ji nakonec ve 14 letech adoptovala. Dala jí možnost vybrat si svoje jméno – a tak vznikla Luz Marina. Luz byla tehdy kolumbijská královna krásy.
Na adoptivní rodiče měla vážně štěstí. Dařilo se jí v textilním průmyslu, a tak se v roce 1990 část rodiny přestěhovala do Bradfordu (Anglie). Marina šla s nimi jako chůva. A tehdy se setkala s Johnem Chapmanem. V kostele, jak jinak. Po půl roce se vzali, i když on tehdy o Marině vlastně skoro nic nevěděl.
Příběh rozklíčovala její dcera
Dnes o ní najdete i knihu (The Girl With No Name, u nás titul vyšel v roce 2016 jako Dívka beze jména). Ale pokud si myslíte, že ji napsala sama, pletete se. Všechno, co vyprávěla, přišlo její dceři Vanesse natolik fascinující, že se rozhodla to sepsat. Tady je kousek recenze z Daabáze Knih:
„Vyprávění mě vtáhlo do děje hned od začátku knihy - bála jsem se společně s hlavní hrdinkou, společně s ní jsem cítila i bezmoc, beznaději, zklamání, snad i ty rány a bolest, které ji provázely. Příběh je vyprávěný velice nekomplikovanou formou, možná až formou odpovídající literatuře pro mládež, ale v tomto případě jsem to při čtení vůbec nevnímala - tak strhující pro mě byl samotný příběh Mariny.
Druhá část knihy není o nic méně napínavá a pro hlavní hrdinku o nic jednodušší, snad i naopak - život v civilizaci. Otřesné životní podmínky v Kolumbii v padesátých a šedesátých letech, kdy životy lidí nemají téměř vůbec žádnou cenu - chudoba, gangy, únosy, vraždy - realita běžného dne. A do toho všeho dítě bez jakýchkoliv lidských návyků, které vystřídaly návyky zvířecí? Jakou šanci má na normální život?
Jediné, co mě na knize mrzelo, je, že skončila. Strašně moc jsem se chtěla dozvědět, jakým způsobem a kdy se jí konečně podařilo sžít s další novou situací a zařadit se do běžného života, jaký snad známe i my.“
Ne všichni lidé tomu ale věří. A mají k tomu důvod. Když se Marina vrátila zpět tam, kde vyrůstala, tedy do Kolumbie, nedokázala najít džungli, ve které prý žila. Zato poznala nevěstinec i dům mafiánů, kteří ji zotročili. A odborníci upozorňují, že její popisy vzhledu a chování zmiňovaných opic také nejsou zcela přesné.
Někteří si proto myslí, že její vzpomínky na opice ve skutečnosti nejsou pravé – i když tomu ona sama věří. Že šlo jen o způsob, jakým se její mysl pokusila překrýt nějaké trauma, které zažila.
Její rodina si ale myslí opak. Všímají si dalších malých detailů. Její manžel si například vzpomíná, jak při chování jejich prvního dítěte vydávala velmi netypické zvířecí zvuky – stejné, jako vydávají matky malých malp. A když mu chce vyjádřit náklonnost, občas ho lehce kousne. Na její příběh se můžete podívat i tady. Ale ať už je ten příběh skutečný, nebo ne, rozhodně je fascinující. Co říkáte?
