Článek
Bylo by to k smíchu, kdyby to nebylo k pláči. A ukázalo se, že nakonec nikdo za nic nenese odpovědnost. Jak jinak. Ale začněme pěkně od začátku. Kdyby to člověk věděl…
Rodinná chata – byla rodinná, až moc
Když říkám, že se během dědického procesu můžete dočkat pořádného překvapení, určitě nepřeháním. Kdo si tím někdy prošel, asi tuší. Jenže ono na vás nějaký ten kostlivec ze skříně může vyskočit i potom.
To se tak rozhodnete zrekonstruovat chatu, kterou jste zdědili po tetě. Brnkačka, že? Jen bude potřeba pár plánů a také návštěva Katastrálního úřadu. Dnes už totiž nestačí rozhodnout, že rekonstruujete, potřebujete k tomu ještě pěkných pár razítek (manžel to tenkrát zhodnotil, že pokud vám razítko nedá každý úředník, co půjde kolem, nikdy jich nebudeme mít dost – a povolení nám určitě nedají). Klasická anabáze s úřady, na to jsme se psychicky připravili.
Na co jsme ale připraveni nebyli, byl fakt, že před pár lety někdo něco pěkně zvoral. Chata sice byla naše – ale pozemek pod ní ne. Ten z dědického řízení nějak vypadl a pořád byl napsaný na tetu – tedy vlastně ne na ni, ale ještě na její rodiče. A ti už jsou přes 40 let po smrti. Co s tím? Z úřadu nás poslali za právníkem, prý jinak poradit neumí. S chatami (respektive jejich obyvateli) už bohužel pár nepříjemných zkušeností máme - to se tedy asi budeme mít na co těšit.
Když se rozhodnete rekonstruovat, zjistíte, že vám do toho může mluvit spousta lidí
Právník si chtěl namastit kapsu
Našli jsme si jednoho na doporučení. Ten nad tím nadělením trochu spráskl ruce, ale pak se usmál, řekl, že tohle už párkrát zažil, a že jestli máme dost peněz, dá nám to dohromady. Ono to totiž bude znamenat obejít všechny účastníky původního dědického řízení. A pokud někdo mezitím umřel (což se bohužel stalo), tak ještě kontaktovat všechny jeho dědice… „No, ale nakonec to určitě dáme, nebojte. Za pár let budete rekonstruovat jedna báseň,“ mazal nám med kolem pusy.
Musela jsem si na to sednout – teda musela bych, kdybych už neseděla. Jasně, že po nás chtěl, abychom dohodu uzavřeli ihned. Ale my měli peníze víceméně jen na tu rekonstrukci. Kde bychom vzali tolik navíc? Skrečovala jsem to a řekla, že se ještě s manželem musíme poradit. V klidu, doma. A pak se ozveme. Jakoby nestačilo, že už máme problémy s českou poštou, teď ještě tohle.
Hodní právníci ještě existují
Doma jsem se z toho šoku potřebovala vytelefonovat – doslova. Rodičům, sestře, kamarádkám… Kdo by řekl, že vás takovýhle „small talk“ dokáže vysekat z potíží? Já už po téhle zkušenosti rozhodně ano. Kamarádka totiž měla kamarádku, a ta kamarádka měla přítele právníka. Domluví nám kafe, no problemo. Já jí onehdy pomohla s organizací jedné akce, tak to prý je to nejmenší, co pro mě může udělat. Tak fajn.
A tak jsem zjistila, že existují i hodní právníci. Tenhle sympaťák nás totiž navedl na tzv. statut vydržení. Stačí 10 let – a věřte, že ta chata už tam stojí podstatně déle. Bylo kolem toho ještě pár drobných tahanic, ale nakonec se to všechno podařilo dát dohromady – a za minimum času i nákladů v porovnání s tím, čím nám první právník hrozil.
Tak kdybyste někdy řešili něco podobného, vzpomeňte si na mě. Chápu, že právníci jsou lidé jako všichni ostatní a také chtějí vydělat – ale co je moc, to je moc. Anebo že by na statut vydržení jednoduše zapomněl? Ne, tomu prostě nevěřím. Co vy?
