Článek
„Hele, pojďme pryč, vždyť tu vlastně vystavují mrtvoly,“ prohlásila kdysi moje malá sestra, když jsme společně procházely muzeem v Nové Pace. Ano, mám na mysli Klenotnici drahých kamenů, kde se kromě nespočtu achátů, křišťálů a bůhvíčeho ještě nachází i krásné oddělení se zkamenělinami. Mimochodem, pokud jste z onoho kraje, neměli byste minout ani poměrně novou Galerii minerálů ve Dvoře Králové, kde také mají pár vážně pěkných fosilií. Ale to už jsem odbočila.
Záznam o životě, smrt je detail
Ano, mnoha lidem tak opravdu na pohled na zkamenělé kosti nebo třeba otisky tlap může připadat. Já v něm vidím záznam života, který měl během těch stovek tisíc nebo třeba milionů let (záleží, na jak starou fosilii se díváte) to neuvěřitelné štěstí, že se zachoval, abychom se o tehdejší době mohli něco dozvědět. A u několika málo fosilií (pokud to bereme z celkového počtu) to platí doslova. Podařilo se jim totiž zachytit obraz života v jednom konkrétním okamžiku.
Jasně, jde vlastně o smrt, namítnete. Tady bych si dovolila jeden citát, nedávno odposlechnutý v seriálu Shogun.
„Smrt je tečkou za naším životem, konečným potvrzením našeho bytí.“
A teď už jdeme vážně na ty dinosaury.
Takhle vypadal oviraptor, který to od paleontologů vážně nepěkně schytal
Měl smůlu – a jméno dostal neprávem
Asi nejstarším příkladem, který znám, je chudák Oviraptor. Proč chudák? První kostra, která byla objevena, ležela v blízkosti hnízda (psal se rok 1923). Vědci toto hnízdo určili jako hnízdo Protoceratopse (velkého býložravce, patřícího do rodiny ceratopsů, stejně jako třeba triceratops). A protože nově nalezený dinosaurus byl evidentně malý masožravec, měli jasno. Nazvali ho Oviraptor, alias „zloděj vajec“. Až po mnohem pozdějším přezkumu se zjistilo, že hnízdo, poblíž něhož ležel, patřilo jemu. Jméno mu však navždycky zůstalo – možná jako připomínka všem ostatním paleontologům před unáhlenými závěry.
Dinosauří mumie Nodosaura
Další z mých oblíbených „živých fosilií“ je dinosauří mumie (nepřesné označení, ale pomineme to) Nodosaura. Když se na ni podíváte zepředu, vypadá opravdu dokonale. Zvíře snad jen spí a když budete chvíli tiše, třeba za chvíli otevře oči a vzbudí se (nesmíte ho ale obejít zezadu – tahle část při nehodě během vykopávek vážně nepříjemně utrpěla). Podívat se na něj můžete tady. Je to takový malý obrněný býložravý tank. Pokud vám připomíná nějakého Ankylosaura, tak jste to trefili – patří do stejného infrařádu. Mimochodem, jeho jméno znamená „hrbolatý ještěr“.
TIP: Dinosauři byli úspěšní (jenom měli smůlu), ale jejich potomci to v současném světě mnohdy nemají právě lehké.
Takhle vypadal Microraptor alias „malý lupič“
A žrali savce a žrali
Zajímavých „živých“ záznamů prehistorického života tak, jak já je vnímám, bychom rozhodně našli mnohem víc. Tohle byla jen maličká ochutnávka. Ale jak to bylo se savci?
Nejdříve se podívejme na zoubek jednomu Mikroraptorovi. Žil během rané křídy a co se velikosti týče, patřil k těm menším. Měl peří, pravděpodobně dobře ovládal klouzavý let a ulovil, co mu přišlo pod nos, tedy vlastně pod zobák. A máme pro to i důkaz – celou packu malého savce, která se našla ještě nestrávená v jeho žaludku.
Naši osrstění předci to na světě rozhodně neměli jednoduché. Něco podobného se samozřejmě předpokládalo, ale důkazy pro to zatím nebyly. Mimochodem, na tomto nálezu je zajímavé i to, že jde o nález z muzea. Tento exemplář patřil totiž k prvním Mikroraptorům, kteří kdy byli nalezeni (takovým exemplářům se říká také holotypy). Poměrně nedávno byl podroben nové analýze a Hans Larsson, paleontolog z McGill University, se jakožto hlavní autor studie vážně nestačil divit.
Lebka repenomama - pořádně velkého savce z doby dinosaurů
A savci je žrali taky
A co má být, řeknete si možná. Že malý dravec uloví nějakou myš, na tom asi nic moc není. No jo – ale co když si taková trošku větší „myš“ troufne i na vládce ještěrů? Dobře, beru zpátečku – nejsou to ještěři a ten, kdo měl smůlu na savčího predátora, nepatřil zrovna k největším.
Naším prvním hrdinou je Psittacosaurus lujiatunensis. Patřil do období křídy (tahle konkrétní fosilie je stará 125 milionů let), dosahoval délky okolo dvou metrů a vážil 18 kilo. To nebyl až takový drobeček, co říkáte? Vypadá, jako kdyby se ještěrka zkřížila s papouškem (o čemž vypovídá i jeho název), a poznali byste ho především podle typického zobanu.
A pak je tu Repenomamus robustus. Tento savec byl o něco menší než jeho příbuzný Repenomamus giganticus, který mohl dosáhnout délky až jednoho metru a hmotnosti 14–16 kilo. To byl na savce doby dinosaurů vážně výkon. Většinou to totiž byly právě ony zmiňované „myši“.
TIP: Když už jsme u těch myší - víte, kde se vzalo spojení těchto hlodavců a sýra, když jim vlastně vůbec nechutná? Vysvětlení je docela legrační.
Repenomamus vs. Psitaccosaurus - rekonstrukce nálezu
A právě tohoto Repenomama našli v souboji s Psittacosaurem. Nález byl popsán v roce 2023. Dvojice byla při svém zápase pravděpodobně stržena bahenním proudem a skvěle se tak zachovala. Podle způsobu, jakým byla obě těla propletena, určitě nemohlo jít o ten případ, kdy se mrtvý dinosaurus stal obětí mrchožrouta. Takže ano, i dinosauři mohli mít nahnáno ze savců. Dobrá zpráva, že?
Možná ještě dvě poznámky k tomuto nálezu. Je možné, že Repenomamus lovil ve smečkách, na to ale nemáme důkaz. Mimochodem, pokud vám to jméno přijde povědomé, mohli jste na něj narazit i v dokumentu Ve stínu dinosaurů z produkce Discovery (v originále Mammals vs. Dinos). A u této fosilie také panuje podezření ohledně padělání. Nebylo by to totiž poprvé, kdy byl jedinečný nález složen z více fosilních koster. Ale dokud se neprokáže opak, mám to za další skvělý „živý“ nález, který si rozhodně řadím do své sbírky oblíbenců.
Asi nejznámější „živá“ fosilie - Velociraptor vs. Protoceratops (detail)
Máme i záznam o souboji dinosaurů
Když už jsme u těch „živých fosilií“, asi nemůžeme pominout známé dinosauří duelanty z pouště Gobi. Tam žádné pochybnosti o pravosti nejsou. To se tak jeden Velociraptor zakousl do rohatého Protoceratopse. Ten si to nechtěl nechat líbit a začal se bránit – a pak je oba, právě tak, jak se rvali a drali, pohřbila písečná duna (dodnes nejvíce uznávané vysvětlení jejich fosilizace).
Mongolové jsou na ně patřičně hrdí – a ke studiu je půjčují jen neradi. Paradoxem proto je, že tato fosilie není zdaleka tak prozkoumaná, jak by si rozhodně zasloužila.
A co vy? Také jste jako děti hltali Jurský park a vydrželo vám to doteď? Nebo nás „dinosaurocvoky“ považujete spíš za dětinské snílky?
