Článek
Představte si to – malá nízká samoobslužka s malým pultíkem na ovoce a zeleninu. A za ním vyjukané mládě sotva po škole, což jsem byla já. No a potom přijde šílená historka.
Jedno jablko, prosím
Na první pohled vlastně vypadal úplně normálně. Přišel, slušně pozdravil a chtěl jedno zelené jablko. Zeptala jsem se ho, jestli si chce vybrat, ale negoval to. Že je mu to jedno, pěkná jsou všechna. Tak jsem ho vzala, strčila do pytlíku, zvážila…
A pak zůstala jak opařená.
„Tohle jablko nechci,“ řekl mi.
„Já… já jsem říkala, ať si vyberete.“
„O to nejde. Chci ho sníst hned. Takže si vezměte pěkně rukavici, jablko mi zvážte a dejte mi ho.“
Jen jsem přikývla a trochu mechanicky udělala, co řekl. Rukavice jsme používali na salámy nebo tak, rozhodně ne na ovoce. Takže jsem vzala jablko, položila ho na váhu, pak na pult, vzala od zákazníka peníze – a bylo. On spokojeně pokýval hlavou, zakousl se a šel.
Nějak jsem to nepochopila…
Absurdita toho všeho mi došla až potom. Zaprvé – určitě bych nekousala jen tak do jablka, které právě vyjelo ze skladu. Bůh ví, co se tam po něm mohlo proběhnout (mimo jiné). Navíc jak jsem byla zblblá, vzala jsem jenom tu rukavici. Správně bych měla na váhu dát pytlík, na který to ovoce položím (normálně se to vážilo přímo v něm), a tak ho taky zákazníkovi podat na ten pult – pěkně na tom pytlíku.
Protože co si budem – ve volných chvílích se sice pultík otírá, ale znáte to. Ale zákazník odešel spokojený. Stačila mu ta rukavice. Vážně, nic víc. Prostě cvok na hygienu – ale tak nějak nenormálně. Nebo vy to chápete? Protože já ne. A jsem opravdu ráda, že už nikdy nepřišel. Kdo ví, co by si našel příště…
Autorský text
