Článek
Aby věděly. Aby se jim nestalo, že někde zůstanou samy a bez pomoci. Jenže s tím, co se děje okolo nás, se tyhle plány hroutí jak domeček z karet.
Když se něco semele…
Odmalička jsem dětem říkala, na koho se můžou spolehnout. Když se něco děje, jsou dobrým tipem policisté (anebo maminky s kočárky – ty jsou většinou podle mých zkušeností ochotné pomoct). Anebo vlakvedoucí, hasiči, řidiči dopravních prostředků…
Nu, jenže vlastně nejsou. Dcera (už velká) se mi nedávno svěřila, že ji s kamarádkami v autobuse obtěžoval chlap. Byl nalitý a naštěstí zůstal jen u slov, ale bylo jí to hodně nepříjemné a bály se. Zeptala jsem se, proč nešly za řidičem.
A co když to bude psychopat?
Podívala se na mě jako na největšího blázna na světě. Nechápala jsem – vždyť tohle jsem ji učila. „To myslíš vážně, mami? Vždyť jsou to sami psychopati, viděla jsi toho v tramvaji, ne, jak zmlátil ty Ukrajince? A za někým takovým mám jít?“
Jen jsem zalapala po dechu. Snažila jsem se jí vysvětlit, že všichni nejsou takoví. Že já mám zkušenosti dobré. Ale odmávla to. „A jak to asi poznám? Ještě by na mě taky vytáhl železnou tyč, za to, že ho obtěžuju. Aby to pak nebylo horší než ten nalitej. Ne dík, tyhle svý rady si strč…“ Laskavý čtenář mi jistě promine, že tuhle větu nedokončím.
A tak máme po výchově
Něco, co jsem se snažila v dětech budovat spoustu let, se jedním jediným excesem rozplynulo jak domeček z karet. V jakém světě to žijeme, když už ten pocit bezpečí, který jsme měli my, nemohou zažít prakticky nikde? A nezáleží na tom, jestli jim je pět nebo patnáct. A co potom budou předávat vlastním dětem? Tedy, jestli se nějaké vůbec rozhodnou mít…
