Článek
Paříž se v neděli ráno probudila do scény jako vystřižené z filmu protřelých lupičů, které vede nejméně Sean Connery (ano, a opravdu mluvíme o této neděli – 19. 10. 2025). Z Apollonovy galerie totiž zmizely šperky, které kdysi patřily samotnému Napoleonovi a jeho císařovně Joséphine.
Ani nestačíte mrknout a byly fuč
Podle francouzské policie to zloději zvládli za čtyři minuty – to je zhruba tentýž čas, za který si v kavárně objednáte kávu a croissant (tedy pokud nestojíte zrovna frontu ve Starbucks, ale to už je trochu jiná písnička – to by ti lupiči byli na místě nejspíš ještě teď). Dva z nich se podle kamerových záznamů pohybovali uvnitř, třetí hlídal venku. Do galerie se dostali trochu kuriózně, a to nákladním výtahem, který jinak používají restaurátoři.
„Byli perfektně organizovaní,“ potvrdil ministr vnitra Laurent Nunez. „Nepůsobí to jako spontánní čin, ale jako práce na zakázku.“ Lupiči se s tím příliš nemazali – rozbili vitríny, sebrali devět šperků a vytratili se dřív, než stačil někdo vůbec zareagovat. A když se Louvre konečně probudil a rozkoukal, zůstaly po nich jen střepy, rozbitý alarm a jeden rozlámaný klenot ležící před muzeem.
Koruna císařovny skončila v prachu
Tím klenotem byla koruna císařovny Joséphine, která se našla před hlavním vchodem – zřejmě spadla při útěku. „Jako by ji ztratili v panice,“ napsal deník Le Parisien. Je to trochu ironie – před dvěma sty lety se hlavě, na níž trůnila, klaněly davy, a teď ležela v prachu u silnice.
„Jedná se o šperky nevyčíslitelné kulturní hodnoty,“ řekl Nunez pro stanici France Inter. A měl pravdu. Tyto kousky vznikly po korunovaci Napoleona a Joséphine v roce 1804 a patří k nejdražším ve francouzské historii.
Koneckonců – Napoleon Bonaparte měl ke svým klenotům osobní vztah. Jeho korunovační šperky totiž vznikly, aby zdůraznily jeho novou roli „císaře lidu“. Velmi dobře znal jejich cenu i symboliku – nebyly to jen ozdoby, ale jeho osobní prohlášení o převzetí moci. Člověk si skoro dokáže představit, jak by na dnešní zprávu reagoval: „Ukradli mi šperky? Hrome! Za mé vlády by už stáli u zdi!“
Napoleon Bonaparte
Jenže ke zdi se zatím nikoho postavit nepodařilo. A jestli už má policie nějakou stopu, nezveřejnila ji. Uvedla pouze to, že gang uprchl na dvou skútrech, přičemž využil probíhajících renovací u Seiny, což mu pomohlo se do muzea dostat. Podle vyšetřovatelů jde o vysoce organizovanou skupinu, vybavenou elektrickým nářadím i přesnými informacemi o provozu muzea.
Paříž tak prožívá vlastní „loupež století“ – sice bez Seana Conneryho, ale s podobně šokujícím rozsahem. A co hůř – není první. Před měsícem si totiž tuhle pochybnou minutku slávy odbylo pařížské Přírodovědecké muzeum. Tady zase zloději ukradli vzorky ryzího zlata. Ale tím slůvkem „vzorky“ se nenechte mýlit – měly hodnotu téměř 15 milionů korun. A opět vše ukazuje na profesionálně provedenou akci.
Napoleonovy šperky ještě v muzeu
Muzeum Louvre a jeho největší blamáž
Ale se zlatem má co do činění i Louvre. Nemám teď na mysli spoustu zajímavých věcí v jeho sbírkách, ale jeden pořádný průšvih. A ne, není to krádež Mony Lisy, o které už toho bylo napsáno dost a dost.
Říká se, že i ti nejlepší se někdy nechají napálit. Ale že to jednou schytá i Louvre, to by asi nečekal ani ten největší škarohlíd. Psal se rok 1896 a slavné pařížské muzeum s hrdostí oznámilo, že získalo zlatou tiáru krále Saitaferna. Že jste o tomhle jméně nikdy neslyšeli? Nevadí, ani tehdejší lidé na tom nebyli lépe – nicméně jednalo se o masivní zlatý klenot z dob dávných Skythů, a to stačilo. Cena? Dvě stě tisíc zlatých franků. Na tehdejší dobu předmět nevyčíslitelné hodnoty – zhruba jako roční rozpočet menšího města (dnes by šlo nejméně o 50 milionů, podle historické hodnoty možná i dvojnásobek). Jenže jak se brzy ukázalo, tahle koruna měla v sobě víc pozlátka než pravdy.
Poklad pro muzeum, aprílový žert pro svět
O tom však zatím nikdo nic netušil. Muzeum v Louvru oznámilo svou senzační nález s patřičnou pompou. Nápis na tiáře hlásal: „Rada a občané města Olbie vzdávají poctu velkému a neporazitelnému králi Saitafernovi.“
Tiára krále Saitaferna
Znělo to nádherně. Historici jásali – tady byl konečně důkaz starého příběhu o řecké kolonii Olbia, kterou kdysi údajně Skythové obléhali. Jenže zatímco pařížští odborníci se dmuli pýchou, německý archeolog Adolf Furtwängler začal mít pochybnosti. Na toto období byl totiž expert.
„No, pánové, tohle vypadá spíš jako výrobek zlatníka z včerejška než z třetího století před Kristem,“ mudroval.
A měl pravdu. Tiára byla příliš dokonalá, příliš „nová“ – i když na první pohled měla vypadat staře a poškozeně, když přece tak dlouho ležela v zemi. Ale Louvre se nedal – vydal o pokladu dokonce luxusní publikaci. Jenže pravda měla teprve přijít… a to z úplně jiného konce Evropy.
Zloděj? Kdepak – zlatník z Oděsy
V ukrajinské Oděse si totiž jeden poctivý řemeslník jménem Israel Rouchomovsky pár měsíců zpátky potěšeně mnul ruce. Liboval si, že dokončil krásnou zakázku pro dva obchodníky. Řekli mu, že tiára bude dárkem pro archeologa, a tak si dal záležet. Dostal i obrázky z nedávných vykopávek, aby bylo její zpracování co nejpřesnější.
O dva roky se ovšem docela náhodou doslechl o tom, že Louvre slavnostně vystavuje „jeho“ korunu jako dávný skythský poklad. „To snad ne!“ V roce 1903 se tedy sbalil, vyrazil do Paříže a předstoupil před ohromené kurátory:
„Pánové, tu tiáru jsem udělal já,“ nebál se svěřit.
Muzeum se mu vysmálo, jak jinak. A tak se s tím Rouchomovsky nemazal. Vzal kladívko a před jejich očima začal znovu vyrábět stejný ornament. Sál ztichl ohromením. Už bylo jasné, že jde o trapas století. A pořádně drahý.
Když se pravda nedala dál zapírat (a že se Louvre ještě snažil, Rouchomovsky nakonec musel vyrobit celou tiáru kompletně znovu, aby mu to uvěřili), mistři historici byli v rozpacích – místo starověkého pokladu drželi v rukou moderní suvenýr. Tiáru proto rychle uklidili do depozitáře a doufali, že na ni svět zapomene. Ale ten rozhodně nezapomněl.
Rouchomovsky se naopak stal hvězdou. Na Pařížském salonu dekorativního umění dostal zlatou medaili a jeho jméno se zapsalo do historie – proslavil se jako člověk, který napálil Louvre, aniž by to měl v úmyslu.
Od té doby se z tiáry krále Saitaferna stal symbol všech archeologických omylů. V roce 1954 se objevila na výstavě „Salon of Fakes“, o půl století později ji půjčilo izraelské muzeum pro výstavu o Rouchomovském. Dnes je originál stále v Louvru (tentokrát správně označený jako padělek, to by nedošlo k mýlce) a jeho kopie zdobí Britské muzeum i Telavivské muzeum umění.
A na domě v Oděse, kde geniální zlatník kdysi pracoval, visí pamětní deska. Je na ní jen jeho jméno a pár řádků, ale možná by na ní mělo být vytesáno něco docela jiného:
„Zde vznikl nejdražší aprílový žert v dějinách umění.“
Tiára Saitaferna dodnes připomíná, že i největší instituce se mohou mýlit. Ale upřímně, není to nakonec dobře?
Bez téhle historky by Louvre přišel o jeden ze svých nejzajímavějších exponátů – i když se leskne trochu jinak, než si kdysi mysleli. Nezbývá než doufat, že krádež Napoleonových klenotů dopadne nakonec stejně dobře.
Zdroj: Autorský text
