Článek
Největší nadšení vzbuzoval u starších dam, zejména u mé sousedky. Ta by ho nejradši umačkala láskou a nakrmila k prasknutí. No, a právě to byl kámen úrazu. Bydlíme vedle sebe, máme společný balkon, a tak jsem musela neustále řešit její „dobrotivé“ pokusy propašovat Zizuovi něco na zub. A že to nebyly žádné dietní lahůdky!
Mluvila jsem s ní, vysvětlovala, že Zizu má speciální jídelníček. Chápavě přikyvovala, ale sotva jsem se otočila, už mu přes zábradlí strkala další porci něčeho „mňam“. Můj kocour to samozřejmě baštil jak o život, občas po mně hodil pohled, ze kterého přímo čišelo: „Vidíš? Tak se to dělá! Tohle chci mít na stole každý den!“
Chtěla jsem tomu učinit přítrž
Jenomže Zizu byl už takový pěkně vypasený PAN kocour, a já nechtěla, aby se rozrostl do velikosti gauče (znáte takové ty vypasené kuličky chlupů, kterým nejsou uvidět ani nožičky – tak přesně to jsem nechtěla). Proto jsem jednou večer rozhodla, že žádná večeře nebude – sousedka ho totiž opět nacpala vším možným. No a ráno… Zizu nikde.
Zavolala jsem ho na snídani. Nic. Zavolala jsem podruhé. Pořád nic. Když se neobjevil ani po třetím zavolání, rozječel se mi v hlavě alarm. Začala jsem pročesávat byt, ale nikde ani chlup. Srdce mi začalo divoce bušit. Rychle jsem vyběhla na balkon, kde jsem nechávala pootevřené okno, aby měl Zizu čerstvý vzduch. Nebyl tam. A pak se ozval hlas sousedky.
„Promiň, zlatíčko… Ale tvůj Zizu spadl z balkonu!“
Zůstala jsem stát jak přimrazená. Cože?! Spadl?! Z devátého patra?!
Bleskurychle jsem se vrhla k zábradlí a očima propátrávala trávník dole. Ale… nic! Žádný rozpláclý kožíšek.
„Ale vždyť tam není!“vyjekla jsem zoufale.
Sousedka přikývla. „Hned jsem běžela dolů, ale už tam nebyl. Asi si ho někdo vzal. Na kočičí kůži. To víš, na artritidu je skvělá!“ prohlásila věcně.
V tu chvíli se mi udělalo tak špatně, že jsem málem šla k zemi. Představa, že by někdo stáhl Zizua z kůže, byla nesnesitelná. Ale odmítla jsem se vzdát. Začala jsem věšet po okolí plakáty s jeho fotkou a doufala, že se stal zázrak a někdo ho našel živého.
Takový podraz jsem vážně nečekala
Pak, asi o týden později, jsem potkala sousedku na schodech. Táhla těžké tašky a z jedné se jí najednou vysypal nákup. A mezi věcmi… balíček kočičích pamlsků!
Ztuhla jsem. Sousedka zbledla, rychle po něm chmátla, ale já byla rychlejší. „Vy jste si ho vzala, že jo?“ sykla jsem.
Chvíli na mě jen zírala, pak ale vypálila: „Má se u mě líp než u tebe!“
A prásk! Utekla do bytu a zabouchla za sebou dveře.
To mě dorazilo. Okamžitě jsem zavolala policii. A dobře jsem udělala! Když ji donutili otevřít, přísahala, že Zizu je její, a já jsem prý jen nějaká zlodějka koček. Jenže zapomněla na jednu maličkost – Zizu měl čip (tady bych vážně ráda apelovala na všechny kočkaře, aby to pro čičinu udělali - skoro nic to nestojí a fakt se to může hodit). Policisté tedy rychle zjistili pravdu. Bohužel, jak ho protlačila přes zábradlí balkonu, vykloubila mu nohu. A místo aby mu pomohla, nechala to být, takže teď můj kocour kulhá.
Jsem vzteky bez sebe. A jestli si sousedka myslela, že to tak nechám, tak se plete. Chystám se ji zažalovat – ať se pěkně zodpoví za to, co mému Zizuovi způsobila!
Psáno na základě příběhu vyslechnutého v našem kočičím útulku, jméno kočky změněno. Kocourkovi jsme se úspěšně složili na operaci, díky všem hodným dárcům!
