Statečná Irena zachránila dva a půl tisíce dětí. Předtím jim však musela připravit rakev nebo pytel

Jmenovala se Irena Sendlerová a většina lidí v ghettu jí říkala prostě sestra Jolanta. Nevypadala nijak nápadně, ale přesto právě tahle drobná Polka, narozená roku 1910 ve Varšavě, zvládla zorganizovat jednu z největších záchranných misí druhé světové války.

Irenin otec byl lékař a doma se to hemžilo diskusemi o lidskosti a spravedlnosti. Maminka byla aktivní v Polské sociální straně a Irena doslova vyrůstala obklopená židovskými dětmi. A když nacisté zřídili varšavské ghetto a natlačili do něj 450 tisíc lidí, Irena věděla, že bude zle. Pracovala na sociálním odboru města, takže vzápětí zjistila, že Němci zakázali posílat do této oblasti jakoukoli pomoc. A v tu chvíli věděla, že něco prostě udělat musí.

V roce 1942 proto vznikla ve stínu ilegální organizace Žegota – Rada pro pomoc Židům. A právě Irena v ní vedla dětskou sekci. Měla k tomu dobré předpoklady – díky propustce zdravotní sestry totiž mohla chodit přímo do ghetta. Nejdřív dovnitř jen nosila léky a jídlo. Pak ale začala pašovat děti. Ty úplně nejmenší byly uspané, zabalené do dek a vynášené v pytlích na odpadky, rakvích nebo bednách. To všechno jim musela předem nachystat a doufat, že jejich dočasný úkryt se pro ně nestane tím posledním. Větší děti vozila pod sedadly tramvají nebo je protahovala podzemními chodbami u soudu.

Celý plán byl vlastně velmi prostý. Do ghetta se Irena dostávala mimo jiné i na korbě náklaďáku s čistým prádlem – a ven pak vezla „odpadky“. Ovšem nešlo jen o špinavé prádlo nebo použitý lékařský materiál. Obvykle byly mezi harampádím šikovně ukryté také živé děti. A když některé začalo brečet? Ano, tuhle otázku jsem si také položila. Žádné uspání totiž nemusí fungovat tak spolehlivě, jak byste si představovali.

Jenže i na to Irena myslela – společnost jí dělal speciálně vycvičený pes. Stál na korbě a když bylo třeba, tak prostě štěkal ostošest. Ale ne výhrůžně, nýbrž pěkně přátelsky – a laškovně přitom poskakoval na všech těch pytlích a bednách, jejichž cenný živý obsah se mohl nechtěným zvukem rázem prozradit. Hlídkující nacisté si ho zamilovali – mávali mu a smáli se. Ničeho dalšího si nikdy nevšimli.

Tahle choulostivá operace trvala řadu měsíců a Irena při ní zachránila okolo 2500 dětí. Víme to, protože si všechny zapisovala – šifrovaně na jemný cigaretový papír, který pak schovala do zavařovačky a zakopala u sebe doma pod jabloní. Děti, které z ghetta dostala, následně dostávaly křesťanská jména a putovaly do klášterů, dětských domovů nebo k pěstounům. Ona sama tvrdila, že si každé z nich až do smrti pamatovala.

Pak se ale všechno nehezky zvrtlo. V říjnu 1943 ji totiž zatklo gestapo. Němci se snažili zjistit, kam se děti poděly, ale Irena mlčela. Ani mučení, během něhož jí zlomili obě nohy a chodidla, s ní nic nezmohlo. Odsoudili ji k smrti, jenže Žegota ji nedala. Podplatila bachaře, který její jméno zapsal na seznam popravených – a ona tak mohla bez potíží zmizet. Pro Němce oficiálně zemřela. Do konce války pak žila v ilegalitě a dál pokračovala v odboji.

Irena Sendlerová nikdy sama sebe nevnímala jako hrdinku. Není tedy divu, že se její příběh po válce dlouho příliš nahlas nevyprávěl – až v 90. letech ho objevily americké studentky při školním projektu a teprve poté se o tomhle nevšedním příběhu dozvěděl doslova celý svět.

Mimochodem, když se jí po letech ptali, proč to všechno dělala, odpověděla prostě: „Když tonoucího člověka držíte za ruku, nepustíte ji.“

Zdroj: Autorský text

Varšavský sirotek, Kelly Rimmer, Ikar, 2003 (tady jsem se s touhle ženou setkala úplně poprvé, její postava totiž posloužila jako předloha sestry Sary)

Irena Sendler: Anjel z Varšavy, Lea Kampe, Noxi, 2023

Děti Ireny Sendlerové, Anna Mieszkowska a Irena Sendler, Víkend, 2010