Článek
Nejspíš byste se báli, abyste jim špatnou manipulací neublížili stejně jako já. A tak jsem zavolala na nejbližší záchrannou stanici, jestli by se pro ni nepřijeli. Srnka měla evidentně poraněný zadní běh a asi byla v šoku, protože se nijak nesnažila utéct. Tak jsem doufala, že jí snad někdo kompetentní pomůže. No a pomohl, ale trochu jinak.
V záchranné stanici mě odmítli
Ale vezmu to od začátku. Na stanici mi řekli, že to oni nemůžou. Potřebují k tomu totiž svolení od myslivců místní honitby. Ti prý musí posoudit, v jakém je srnka stavu a jestli má záchrana cenu. Mínila jsem, že je to přece jen noha, ale paní na druhém konci telefonu mě rychle opravila. Vnitřní zranění prý odhadnout nejde a vůbec jsou srnky a další vysoká docela stresová zvířata, takže by je klidně mohl zabít i samotný převoz. Ale že prý zavolá, kam je třeba.
Říkala jsem jí, že tu do té doby zůstanu, ale na to mi neodpověděla. Za pár minut ale volala zpátky, že tam myslivec bude do půl hodinky a že můžu klidně jet dál, že to bude v pohodě. Asi už tušila… Já na to, že zůstanu. Prý „Když myslíte.“ Myslivec tedy dorazil asi za 40 minut (ale dejme tomu, že to půlhodinka je, když započítáme akademickou čtvrthodinku) a byl docela překvapený, co tam dělám. Ale vypadal, že poslouchá, když jsem mu líčila, jak jsem na srnku narazila.
„Dobrý, tak já na ni mrknu. Víte, oni jsou to stresaři, už teď je to na ni moc.“ Upřímně, byla jsem docela ráda, že už si to převezme někdo jiný. Stejně… Co já s divokým zvířetem. Tak jsem popřála jemu i srnce štěstí a odjela.
Ke slovu přišla puška, ne záchrana
Ale nedalo mi to a druhý den jsem do stanice volala znovu a ptala se, jak se srnka má. Nepřipouštěla jsem si, že by to mohlo dopadnout jinak než jejím odvozem k záchranářům. Ale ve stanici žádnou srnku neměli. Tentokrát byl na druhé konci muž, tak jsem mu krátce vyložila, co se včera stalo. „Nikdo nám srnku nepřivezl. Takže buď se zvedla a odešla do lesa, nebo…“ nemusel to doříct.
„Takže ji zastřelil,“ nedala jsem se. Chtěla jsem to prostě slyšet.„Tak. Jo. To se děje často. Bohužel. Jsou to stresaři, ví se to. Pipláte se s nimi pár dní a pak to stejně vzdají. Hodně se to stává. Oni to myslivci vědí.“
„Tak děkuju,“ hlesla jsem. A šla googlit. A to jsem asi neměla dělat. A pokud nechcete přijít o zbytek iluzí, tak radši ani nečtěte dál. Ne, vážně si nedělám legraci. Prošla jsem všechno – příspěvky na sociálních sítích, diskuse, články… A zjistila jsem jednu věc: Když se mluví o záchraně poraněné srny, lidé se rychle rozdělí na dvě poloviny – jedni v ní spatřují živou bytost, která si zaslouží šanci, druzí vidí extrémně stresové zvíře, u kterého dobře míněná pomoc často končí ještě větším utrpením.
Fakta jsou přitom poměrně jasná: srnčí zvěř špatně snáší manipulaci a už obyčejný stres z přepravy (v horším případě ještě kombinovaný s bolestí z vážného zranění) u ní může spustit šok, který je sám o sobě smrtelný.
K tomu se přidává i to, že srnčí je u nás opravdu početné a že způsobuje škody na mladých porostech (a nemyslím jen školky – prostě i mladý podrost semenáčků, kterým se za normálních okolností zdravý les sám obnovuje), jež se bez ochrany neobejdou. Stručně řečeno: srnčí je prostě hodně a každý „odepsaný“ kus je pro lesy vlastně plus.
Tohle všechno jsou argumenty, které lze pochopit. Na druhou stranu by ale podle mě právě tahle realita neměla být nějakou univerzálně používanou výmluvou. Neměla by se stát pohodlným alibi pro to, aby se každá poraněná srna automaticky bez pokusu o vyhodnocení situace odstřelila.
Takže podle mě pokud existuje šance na záchranu, neměla by být jedinou možností stisknutý kohoutek. Vždyť koneckonců snad každý o nějaké ochočené srnce v zázemí záchranných stanic slyšel. Takže někdy to prostě klapne. Ale lidský přístup tady evidentně v mnoha případech chybí.
A mě to zpětně mrzí. Říkám si, že kdybych na místě zůstala, možná by se ten myslivec rozhodl jinak. Možná by měl svědka a jeho svědomí by mu prostě vzít tu pušku z auta nedovolilo. Ale kdo ví, možná tam opravdu byla nějaká vnitřní zranění. Možná mu srnka před očima zkolabovala a on to vzal jako ránu z milosti. Ani nevíte, jak ráda bych tomu věřila, opravdu. Ale jedno vím jistě – příště neodejdu. Nenechám se odbýt. A kdo ví, možná bude o jednoho nevinného zachráněného tvorečka více.
Zdroje info: Autorský text a zkušenost
https://www.facebook.com/photo?fbid=804692062559430&set=a.129590210069622 (tady doporučuji diskuzi, zkušeností lidí s podobnou situací je tam až až)
