Článek
Mořský ďas, vědecky Lophius piscatorius, patří mezi nejzajímavější hlubinné ryby. Najdete ho skoro ve všech mořích mírného a tropického pásu. Už na pohled je to pořádný predátor – velká hlava, ostré zuby a hlavně zvláštní světélkující „prut“ na čele, bez kterého by se prostě neobešel.
Predátor s udicí na hlavě
Tenhle skvělý vynález matky přírody totiž funguje jako udice s návnadou – ryba s ním láká nic netušící kořist přímo do svých čelistí. A věřte mi, že k něčemu takovému byste se nijak přibližovat nechtěli. Tyhle ryby dorůstají běžně 20 až 100 centimetrů, ale mohou mít i dva metry a vážit čtyřicet kilo. To už je něco.
Rozmnožování v hlubinách
Ďasové se třou na konci zimy a začátkem jara, obvykle v hloubce kolem 180 metrů. A probíhá to víceméně pořád stejně – samice vypustí do vody rosolovitý pás jiker, někdy až devět metrů dlouhý a skoro metr široký. Mladí ďasové jsou opravdu maličcí a zpočátku slouží jako potrava všem, kdo budou zrovna mít chuť si kousnout. Ale po pár týdnech se začnou usazovat na mořském dně a z lovné kořisti se postupně stávají sami predátory.
Pohled až do tlamy
Záhada samců: kde se schovávají?
A teď to zajímavé – doteď jsme si povídali o běžném ďasu mořském (Lophius piscatorius). Jenže ďasů existuje ve skutečnosti přes 160 druhů. A jeden z nich – čertovník Jordanův (Caulophryne jordani) – tenhle systém tak úplně nenásleduje.
Přestože se u jeho druhu rodí samci i samice v poměru zhruba půl na půl, na záběrech, v sítích nebo i ve filmech najdete vždycky jen samice. Záhada, že? Nakonec se však vědcům podařilo odhalit něco, co působí skoro jako sci-fi.
Samec jako živá zásobárna
Samci čertovníka jsou totiž drobní, sotva jako dětská pěst – oni se totiž nesnaží hned po vylíhnutí nabrat co největší velikost. Naopak – oni nabírají spíš rychlost, aby se tak řeklo, a snaží se co nejrychleji najít vhodnou partnerku. A když najdou samici, moc dobře vědí, že by se jim to už také podruhé nemuselo povést.
A tohle je čertovník jordanův - na suchu nic moc
A proto si vyvinuli unikátní strategii – přichytí se k ní a jejich tělo se postupně spojí s jejím. Díky enzymům, které vylučují, doslova prorostou do kůže samice, napojí se na její krevní oběh – a ze samce se časem stane jen jakási živá zásobárna spermií. Postupně ztrácí oči i své vnitřní orgány a nakonec sroste s partnerkou natrvalo. V temnotě stovek metrů pod hladinou je to vlastně geniální strategie – i když pro nás trochu nepochopitelná.
Vědci dokonce zjistili, že tito ďasové postrádají imunitní mechanismus, který by normálně bránil přijetí cizí tkáně. Díky tomu může samec se samicí doslova srůst, aniž by ho její tělo odmítlo jako cizí tkáň. Šikovné, že? A není divu, že se pak mluví pouze o samicích – ono mnohdy ten sameček už vlastně není na těle své vyvolené ani vidět.
Unikátní záběry z hlubin
Protože mořští ďasové žijí v několikasetmetrových hloubkách, o jejich životě víme spíš z mrtvých těl. Vidět je živé a v pohybu se povede jen občas. Nasdílím vám tady video, kde se podmořským biologům povedlo natočit prvně samici čertovníka.
Stalo se to u Azorských ostrovů a šlo právě o samici čertovníka se samcem přichyceným na těle. Samice se v nich pohybovala překvapivě elegantně, obklopená bičíkovitými výběžky, které dokonce svítily – však se sami podívejte. Něco takového si u mršiny vyvržené mořem prostě nepředstavíte. A i když zatím není jisté, zda i ty bičíky umí světélkovat v rámci bioluminiscence (záře, kterou vidíte, totiž může být i odraženým světlem od ponorky), musíte prostě uznat, že čertovník vypadá krásně. A proč to jméno?
Pozorně se zadívejte na jeho tlamu. A když pak jako bonus zjistíte, že ony zmíněné výběžky používá k „ohmatávání“ svého okolí (přičemž se po jakékoliv možné kořisti ihned vrhne), budete mít okamžitě jasno. Já osobně mám tedy jasno – ještě že tyhle potvůrky nežijí i v našich vodách. To by mě občas čekal přinejmenším infarkt.
Autorský text
Modrá planeta, kolektiv autorů, 2002 , Knižní klub
