Článek
Jako klid – závislá na tom nejsem. Normálně ještě chodím do práce, protože máme super kolektiv, baví mě to – a vlastně ani nevím, co bych dělala doma. Ale nedalo mi to, a protože kamarádka na úřadu pracuje a důchody má na starosti, šla jsem to tam trochu pošťouchnout. A to, co mi řekla, mi vyrazilo dech.
Z jednoho počítače ručně do druhého
Naivně jsem si myslela, že když mám žádost pěkně podanou on-line, že to bude rychle. Vždyť nemusí nic přepisovat z papírového formuláře, všechno to mají hezky v tom počítači, ne? No, tak vážení – ne.
„Jede to na dvou systémech, víš? A ty spolu nemluví. Já tomu moc nerozumím, ale prostě si ty data se sousední kanceláří nepředáme.“
„Tak jak to teda probíhá? Usnadnila jsem vám to alespoň tím on-line podáním?“
„Tak to vůbec,“ zasmála se. „To si musím ještě vytisknout, abych na to dobře viděla. Celé to totiž musím přepsat do svého systému.“
„Jako by to nešlo najednou,“ zabručím. „A co s tím děláš pak?“
Ještě jednou z papíru do PC
„Kolegyně to po mně zkontroluje a když je to OK, zase to vytiskne a odnese do vedlejšího kanclu. Tam mají zase jiný program, který to všechno spočítá. A tam se to taky píše ručně. Jak říkám. Ti dva spolu nemluví.“
„Ježíš,“ povzdechnu si jen.
„No jo, se pak nediv, že to trvá tak dlouho. Navíc teď měla druhá kolegyně dovču. Ale tak do dvou týdnů to budeš mít. A neboj, doplatí se ti i zpětně – teda jestli tam nemáš nějakou botu.“
„Botu? Neříkala, že se to kontroluje?“
„No, to se kontroluje po mně, ale kolikrát tam lidem něco chybí a na to přijde až ten druhý program. A když, většinou to víme dřív a voláme jim.“
No vážně, po tomhle rozhovoru jsem si musela sednout – a dát si pořádný kafe a větrník. Jestli teď takhle podle státní správy vypadá digitalizace, tak já jsem přinejmenším dvoutisíciletý čínský bůh srandy. Ach jo.
Příběh mojí tetičky, který nám vyprávěla na rodinné oslavě. Přála bych vám to slyšet naživo, řezali jsme se už od prvního slova. Bohužel téma jako takové k zasmání moc není…
