Článek
Mně se naštěstí tentokrát tenhle příběh bezprostředně netýká. Já už mám děti velké – na můj vkus až moc. S miminky bylo holt po všech stránkách leckdy mnohem lepší pořízení. Ale co naděláme. Na druhou stranu, mít v dnešní době miminko… No, posuďte sami.
Občas se najde výjimka
Předem chci říct, že autobusem jezdím často a něco podobného jsem zaznamenala poprvé. Takže nebudeme paušalizovat, jak se řidiči chovají k maminkám malých dětí. Bohužel jedna černá ovce občas stačí.
A o co šlo? O dálkový autobus. To je asi dobré říct. Žádný spoj, kde za 15 minut vystupujete. A taky byla zima – a v autobuse je pěkně teplo. Chápu, že možná i to hrálo roli. Maminka se prostě chtěla cítit pohodlně a ne později okupovat nějakou omrzlou lavičku.
A hlavní aktér celého příběhu – asi tříměsíční prcek. Netuším, zda šlo o kluka nebo holčičku, ono toho v šátku moc vidět nebylo. Dokud se obyvatel šátku neozval, jen málokdo věděl, že máme v autobuse dalšího pasažéra. Ovšem když se ozval, stálo to za to. Chápejte, tak dlouhý spánek (to tipuju, přiznávám) asi jednoho člověka vyčerpá. Tak je třeba se pořádně nabaštit.
„To dítě si nakrmte jinde, autobus není jídelna“
Maminka tedy vyndala prcka z šátku a chtěla ho utišit. Pěkně diskrétně. Opět – kdo vyloženě nestalkoval, nic neviděl. Ale řidič autobusu stalkovat musel, i když maminka i dítko seděli asi v půlce autobusu – pravda, na takových těch výklopných sedačkách, takže na ně byl dobře vidět.
„To dítě si nakrmte jinde, autobus není jídelna,“ ozvalo se od volantu. Maminka nic, myslím, že ani netušila, že by to mohlo být určeno jí. „Jsem něco řekl, nebo vás vysadím,“ nedal se šofér. To už maminka zaregistrovala, ale byla z toho tak vyjevená, že se na nic nezmohla. Koneckonců – já taky. Tohle se mi v životě nestalo, a to jsem děti kojila před pěknými pár lety.
Moc ráda bych napsala, že jsem to byla já, kdo se maminky zastal, ale nějak jsem zamrzla. Kdo nezamrznul, byl kupodivu muž, co seděl hned vepředu.
„Kdybyste si radši hleděl volantu. Psí počasí a vy koukáte po ženských.“
„Prosím? V autobuse se nejí, máte to na dveřích.“
„To si děláte legraci, ne?“
„Ne. Zastavím, když budu muset.“
„Zastavte. A zavoláme PČR. Nahlásíme šikanu řidičem autobusu. Co vy na to?“
„V autobuse se nejí,“ vrátil se šofér k osvědčenému argumentu.
„A proč?“ nedal se pán.
„Je to tu pak špinavý,“ ztrácel viditelně půdu pod nohama řidič.
„Od kojení?“
„No, kdyby ukáplo…“
„Vy asi děti nemáte, co? Já jo, dvě holčičky. A kdyby ten prcek byl můj, už byste jednu měl. Takhle se ještě držím, ale nepokoušejte mě.“
Na odpověď se už šofér nezmohl. Autobusem se linulo souhlasné mumlání, prcek během deseti minut dosvačil a bylo. Nakonec se vlastně nic nestalo – jen si říkám, jestli je tohle ještě v dnešní době možné? Viděli jste někdy něco podobného, nebo jsem měla minulý týden prostě smůlu?
