Článek
Náš kočičí útulek miluju. Mají tu totiž každé pondělí mazlící hodiny pro všechny, kdo doma mít kočičku nemohou. Což je přesně náš případ. Ale zajít si každý týden pro pomazlení – to je jiné kafe. To se může a náš hafan se potom čertí jenom trošičku.
Tentokrát jsem nešla s prázdnou
Bylo to právě v pondělí – jinak bych tou cestou ani nešla. Prostě se mi nechtělo jezdit autobusem, počasí tomu přálo – tak jsem si dala menší výšlap do kopečka skrz takový zarostlejší háječek. Za tmy bych tam nešla, ale přes den na pohodičku.
Rukavice a pytel na odpadky s sebou mívám standardně, ale kolikrát je ani nepotřebuji. Teda ten pytel, ty rukavice jo. Nepořádníci totiž bývají leckdy tak „hodní“, že podél cesty nechávají ležet i celé nákupní tašky, od kterých se pak odpad dá sebrat. A vypadalo to, že tentokrát budu mít fakt štěstí – u cesty se totiž válel pěkný bytelný černý pytel a nevypadalo to, že by v něm něco bylo. Ale když jsem přišla blíž, zdálo se mi, že se v něm něco hýbe. Že by myši?
Opatrně jsem do něj koukla, připravená uskočit. Ale kdepak myši – koťata. Ještě slepá, ale živá. Mlela se tam, občas pískla. Vzhledem k okolním teplotám tu nemohla být dlouho, to už by se totiž pytel nehýbal… Až mě zamrazilo, jak jsem na to pomyslela.
Do kabátu a do teplíčka
Bylo jich tam pět. Vím to, protože jsem si okamžitě sundala kabát, naskládala je do něj a mazala k útulku. Naštěstí to nebylo daleko, ale uhnala jsem si tenkrát pěknou angínu. Ale to nevadí. Dorazila jsem včas. Cestou jsem se rozhlížela, jestli toho zmetka, co to udělal, někde neuvidím, ale moc jsem tomu nedala. Koťata byla přednější.
V útulku jsem způsobila menší pozdvižení, protože jsem chvíli nebyla schopná ze sebe dostat, co vlastně chci. Nedařilo se mi totiž popadnout dech. Tak jsem prostě kabát vybalila na stůl a ukazovala k cestě. Naše kočičí paní andělka pochopila skoro hned – jednou rukou přeskládávala prcky do krabice s ručníkem, druhou rukou vytáčela veterináře (mimochodem byl to tentýž, který nás tehdy upozornil na nechutný obchod se štěňaty z množírny) a tou třetí (nebo nevím kolikátou) volala komusi ohledně kotěcího mléka a dalších náležitostí. Sledovala jsem to s bázní. Já tak malé kotě nikdy v ruce až doteď neměla. Máma kočka nám je vždycky dovedla ukázat až za pár týdnů – tedy dokud jsme kočky měli. Kruci. Vždyť já se bála, že jim něco udělám!
No, nebudu vás napínat. Tři kluci a dvě holky to přežili. Prý byli trochu prochladlí, nějací ti paraziti se našli, ale nic vážného. Složili jsme se jim v práci na veterinu a když se nakonec všichni dostali do nových domovů, měla jsem z toho neskutečnou radost. Samozřejmě se nepřišlo na to, kdo to provedl. Pytel nejspíš někdo vyhodil z auta. A já si říkám, že když už, tak to byl alespoň líný zmetek. Kdyby se totiž namáhal udělat pár kroků a mrsknout pytel do křoví, nenašla bych nic.
Dneska jdu za útulkáčky zas, možná proto jsem si na tenhle příběh vzpomněla. Na mazlení se těším, ale doufám, že na nic podobného už nikdy nenarazím. Jak tohle někdo může udělat, nepochopím.
Bohužel vídám podobných nehezkých případů ve svém okolí stále víc. Lidi, co schválně ničí pelíšky pro toulavé kočky, hážou otrávené návnady, nebo si myslí, že konají dobře a ve skutečnosti způsobí spoustu problémů. Máte to taky tak?
