Článek
Popravdě musím říct, že ačkoli tuhle historku vyprávím kamarádům ráda, vlastně si ji nepamatuju. Znám ji jen z vyprávění rodičů. Mám mírné podezření, že během let se trochu přifoukla, ale to vůbec nevadí.
Moravské oslavy, však to znáte
Asi bych měla na úvod říct, že můj táta je Moravák. Rodilý, pyšný a alkoholu odolný (pak se přestěhoval do Čech za maminkou, proto píšu, jak mi zobák doma narostl). A já popravdě ty velké rodinné oslavy, kde se sešlo klidně osmdesát příbuzných, fakt nesnášela. Jako zákusky byly dobré, to jo. A péct s mamkou mrňavé vlčnovské vdolečky mě taky bavilo – ale pak donekonečna odpovídat na všechny ty otázky – kolik mi je, jak jsem vyrostla, jak se mám, kam chodím do školy, jaké mám známky… No prostě hrozná otrava.
Popravdě mi to zůstalo dodnes. Rodinnou oslavu si klidně dám, ale 20 lidí max. Na prapratetu z desátého kolena nejsem moc zvědavá. Stejně si nepamatuju obličeje, takže na mě mluví úplně cizí paní – jako, to už si můžu popovídat s někým na ulici a vyjde to nastejno. No ale tahle historka vznikla na jedné z těch velkých oslav.
My se ještě polúčíme…
Byly mi prý čtyři. Babička se zvedla od stolu, aby po závěrečném přípitku vyprovodila většinu osazenstva na dvůr a do připravených aut nebo k sousedům. Jako přípitek byla naše domácí slivovička – jo, to ještě babi vlastnila velký švestkový sad, kde je tomu konec. A že si při přípravě této domácí speciality mnohdy užila své, jsem tu už psala.
V místnosti zůstalo jen pár dětí a značně přiopilý dědeček, který nás měl hlídat. Hlídal – blaženě hloubal na židli, znáte to. A mě prý nenapadlo nic lepšího, než vylézt na stůl a všechny štamprle v dosahu pěkně vylízat. Maminka se zděsila, když na to přišla – ale já byla prý jen trochu veselá, i když všichni tipovali, že to asi brzo zabalím a usnu. Babi tomu ještě dodala korunu, když prohlásila, že jsem slivovici už loni koštovala na prázdninách. Ať se prý naučím. Maminku braly mdloby, ale nějak jsme se naskládali do auta a vyrazili taky domů.
Pane řidiči, silniční kontrola
Ale co čert nechtěl, po pár kilometrech nás zastavili policajti. Tatínek byl přesvědčený, že se tak moc nepil, takže nenadýchá, ale chyba lávky (maminka k tomu vždy dodává, že se poučil a od té doby už nikdy líznutý neřídil). Vypadalo to na pěkně mastnou pokutu, ale pak maminku napadlo spásné řešení.
„To máte nějakej divnej, ten přístroj. Neměli jste ho dlouho na sluníčku? Já nepila nic, dejte mi dýchnout taky.“ Nadýchala, jak jinak – měla totiž víno (slivovici dodnes nemusí). Jenže tím to nekončilo. „Já říkala, že to máte divný, dejte dýchnout ještě tady holce, však uvidíte.“
Prý se mi to povedlo napoprvé – a nadýchala jsem. Dneska by to asi bylo spíš na přivolání sociálky, ale tenkrát se na sebe prý policisté jen zděšeně podívali, zabrblali něco o zatracené technice a s omluvou tatínka pustili. Ušetřilo mu to prý pěkných pár tisíc, které by jinak platil na pokutě.
A víte, co je na tom nejvtipnější? Mně dneska slivovice taky nechutná. Co jsem na tom viděla tenkrát, netuším…
