Článek
Konečně jsem se po dlouhých letech dostal do bodu, kdy jsem si mohl naplánovat dovolenou podle svých představ. Práce, povinnosti a rodinné závazky mi vždycky stály v cestě, a tak jsem maximálně strávil pár dní na chalupě nebo u rodičů. Tentokrát jsem si ale řekl, že udělám něco jen pro sebe. Vybral jsem resort u moře, kam se chystám s několika přáteli. Nejvíc mě lákala jedna konkrétní věc – byl určen pouze pro dospělé. Žádné dětské koutky, žádný křik u bazénu, žádné kompromisy v programu. Jen klidná atmosféra, večerní posezení, možnost si opravdu odpočinout a na chvíli zapomenout, že kolem mě stále někdo něco potřebuje.
Když jsem si rezervaci potvrdil, měl jsem skoro euforický pocit. Představoval jsem si, jak budu ráno sedět na terase s kávou, slyšet jen šumění moře a cítit, že konečně dělám něco pro sebe. Byl to malý sen, který se stal skutečností. Už jen to samotné těšení mě nabíjelo energií.
Jenže radost netrvala dlouho. Krátce poté, co se o mém plánu dozvěděla sestra, mi zavolala. Řekla, že by se ráda přidala a že by vzala i své dvě děti, pětiletou dceru a osmiletého syna. Dodala, že potřebuje pauzu a že by to byla zábava pro všechny. V tu chvíli se mi sevřel žaludek. Samozřejmě chápu, že to má se dvěma malými dětmi náročné, a do jisté míry jsem jí rozuměl. Jenže celá podstata mé dovolené spočívala právě v tom, že tentokrát nechci žádné děti ani povinnosti. Tak jsem jí to řekl.
„Hele, ségra, chápu tě,“ vysvětloval jsem, „ale ten resort je opravdu jen pro dospělé. Děti tam nesmí. A upřímně – já jsem si tuhle dovolenou vysnil právě proto, abych měl klid.“
Čekal jsem, že to přijme, i když třeba s nelibostí. Ale místo toho se rozčílila. Obvinila mě, že ji schválně vylučuju, že si myslím, že její děti by mi zkazily náladu. Zněla dotčeně, a nakonec zavěsila dřív, než jsem stihl cokoli dodat.
Myslel jsem, že to tím skončí, jenže ještě ten večer mi volali rodiče. Hned po pozdravu začala máma: „Tvoje sestra říká, že jsi ji odmítl vzít na rodinnou dovolenou. To přece není fér. Rodina má držet pohromadě.“
Snažil jsem se jim vysvětlit, že to není rodinný výlet, ale moje soukromá dovolená s přáteli. Že jsem si ji platil já, že jsem ji organizoval já a že jsem se po dlouhé době rozhodl dopřát si něco, co skutečně chci. Jenže měl jsem pocit, že mě neposlouchají. Táta jen dodal, že „myslím jen na sebe“ a že bych měl víc myslet na druhé.
Po tomhle hovoru ze mě radost úplně vyprchala. Z těšení se stal pocit viny. Začal jsem přemýšlet, jestli jsem opravdu tak sobecký. Vždyť rodinu mám rád, nikdy jsem se od ní neodvracel, často jsem jim pomáhal a vždycky jsem bral ohledy na ostatní. Jen jednou jsem chtěl myslet hlavně na sebe – a hned jsem za to odsouzený.
Večer mi přišla od sestry zpráva: „Skuteční dospělí neopouštějí své neteře a synovce.“ Četl jsem ji pořád dokola. Přemýšlel jsem, jestli je opravdu pravda, co naznačuje. Opravdu jsem špatný bratr a strýc jen proto, že chci pár dní bez dětí? Nebo je to spíš o tom, že se nikdo z nich nesnaží pochopit moje potřeby?
Teď mám sice sbalený kufr a dovolená se blíží, ale místo aby se ve mně zvedala radost, cítím jen tíhu a nejistotu. V hlavě slyším výčitky, vidím vyčítavé pohledy a uvědomuji si, že moje vysněná dovolená je pokažená, aniž bych kamkoli vyjel. Místo klidu a odpočinku jsem si odnesl jen pocit, že jsem viníkem konfliktu, který jsem přitom vůbec nechtěl. A to mě bolí víc než cokoli jiného.
