Článek
Tenhle příběh není o tom, že bych chtěla shazovat samoživitelky nebo lidi s psychickými problémy. Svoji mámu mám ráda. Ale je o tom, že když se k vlastním dětem chováš jako k přítěži, jednou se ti to může vrátit.
Moje máma měla nejspíš psychické potíže – nikdy to nebylo oficiálně diagnostikované, ale zpětně je mi jasné, že trpěla něčím na způsob hraniční poruchy osobnosti. Zároveň byla typický narcistický rodič. Všechno se točilo kolem ní, jejích potřeb a jejích pocitů. My jsme se sestrou jsme pro ni byly spíš nástroj než děti.
Rodiče se rozvedli, když jsem chodila do čtvrté třídy. Máma dostala nás obě se sestrou do péče. O tátovi mluvila vždycky jen špatně. Tvrdila, že nás opustil, že jí zničil život a že kdyby nebylo jeho, měli bychom se mnohem líp.
Táta tehdy pracoval pro Lékaře bez hranic. Krátce po rozvodu odjel na dlouhou misi někde do Afriky. Snažil se s námi udržovat kontakt, ale v některých částech světa to prostě nebylo možné. Posílal nám dopisy, balíčky, snažil se. Jenže máma nám často ani neřekla, že něco přišlo. A když jsme se ptaly, kde táta je, jen odbyla:
„Kdesi, nejlépe v pekle. Stejně vás nechal.“
Tak jsme se naučily žít samy za sebe.
Když třeba nebylo doma jídlo a my si stěžovaly, že máme hlad, jen odsekla:
„To je vina vašeho otce. Tak si běžte stěžovat jemu.“
Tak jsem se naučila mlčet. Nepotřebovat. Nestěžovat si.
Od malička jsme se sestrou uklízely, vařily, chodily na nákupy a staraly se samy o sebe. Máma byla většinu času doma, ale chovala se, jako bychom tu byly pro ni. Často nám říkala, že jsme neschopné, že za nic nestojíme a že bez ní bychom nepřežily. Člověk tomu jako dítě začne věřit.
Na konci střední školy se to ještě zhoršilo. Babička zemřela a máma dala výpověď. Peníze z dědictví utratila během pár měsíců. Tvrdila, že si potřebuje odpočinout a že ji nikdo nemůže nutit pracovat. Přitom chodila s kamarádkami na víno a žila, jako by jí bylo dvacet.
Já jsem měla brigádu, učila se na maturitu a starala se o domácnost. Když nepřišly složenky na elektřinu nebo doma nebylo co jíst, řekla jen:
„Vždyť máš brigádu. Tak to zaplať.“
A když jsem zmínila, že táta posílá výživné, odpověděla:
„To jsou moje peníze. Z toho žijeme.“
Když jsem se dostala na vysokou školu, bylo jasné, že pro mě finančně nic nemá. Řekla mi, že jestli chci studovat, tak si to mám zařídit sama. Tak jsem šla na státní univerzitu a bydlela na kolejích. Bylo to poprvé, kdy jsem měla trochu klidu.
První rok jsem zvládla díky stipendiím a brigádám. Ale druhý rok mi přišly domů důležité papíry ze školy – a máma je vyhodila. Schválně. Kvůli tomu jsem přišla o část podpory a málem i o možnost pokračovat.
Když jsem se jí ptala, kde ty dopisy jsou, řekla zase jen:
„Tak si stěžuj tátovi.“
Tak jsem to udělala. Konečně, poprvé v životě. Prohledala jsem máminy věci a našla na něj přímý kontakt, ten, který nám nikdy nechtěla sdělit a tvrdila, že táta o nás nemá vůbec zájem. Jak hloupá jsem byla, že jsem jí celé dospívání věřila.
Táta přijel hned. Setkání po letech bylo neskutečně emocionální. Táta brečel, já taky. Máma mu celé roky tvrdila, že o kontakt s ním nemáme zájem, jeho dopisy se mu vracely, tak si myslel, že je to asi pravda. Hrozně se omlouval, že za nás více nebojoval. Pomohl mi vyřešit školu, zaplatil kolej i veškeré výdaje na školu.
A tehdy jsem se posléze dozvěděla i další pravdu – že máma výživné nikdy nepoužívala na nás, že sestře na školu nepřispěla ani korunu a že ty peníze šly jen na její život.
Táta pak požádal soud o přehodnocení péče a výživného. Řekl, že když už posílá peníze, chce, aby opravdu šly na studium svých dětí.
Soud rozhodl, že výživné už nebude chodit mámě, ale přímo mně na účet. A že se prodá dům, protože ho sama neutáhne.
Máma byla vzteky bez sebe. Volala mi hystericky, že jsem jí zničila život, že jsem sobecká a že jsem se postavila proti vlastní rodině.
Já jí jen odpověděla:
„Já jsem přece udělala to, co jsi mi říkala celý život. Šla jsem si stěžovat tátovi.“
A poprvé jsem měla pocit, že mám svůj život ve vlastních rukou.
